Dostali jsme nápad vést rozhovor s Petrem Zelinkou. Něco víc se o něm dozvědět a zároveň se o to podělit s ostatními. Petr byl nápadu velmi vstřícný. Povídání s ním u nás na verandě bylo velice příjemné a obohacující. Petr se často smál nakažlivým smíchem, však ho znáte. Rozhovor je poměrně rozsáhlý. Toto je první část rozhovoru.
Rozhovor jsme chtěli uveřejnit, ještě před tím, než Petr odejde z naší farnosti. To se bohužel už nepodařilo.
Romana a Bohuslav Kysilkovi
Odkud pocházíš a kde jsi vyrůstal?
No, tak pocházím z východních Čech. Narodil jsem se v Broumově. S rodinou jsme bydleli nedaleko Police nad Metují ve vesničce Slavný, ale jenom tři roky. V Polici nad Metují tehdy byl farářem Josef Landa, který mě 29. února 1976 v kostele v Polici nad Metují pokřtil. V roce 1979 jsme se přestěhovali s rodiči a dvěma sestrami do Brna. V Brně se narodil ještě brácha a další sestra, takže nás bylo pět sourozenců. No, takže vlastně celý život jsem prožil v Brně kromě prvních tří let. Překvapilo mě, když jsem tady v Sebranicích poprvé šel na hřbitov a viděl jsem, že je tady pohřbený jistý kněz jménem Josef Landa. Tak jsem si říkal, že mě to jméno přišlo nějak povědomé.
V Brně jsme bydleli v centru města. Ve farnosti při kostele sv. Tomáše jsem začal ministrovat v první třídě. Měli jsme tam výbornou partu ministrantů, kterou jsem později, když jsem byl na střední škole, nějaký čas vedl. Vzpomínám si, jak jsme v osmé třídě na základní škole (to byl listopad roku 1989) šli se spolužáky na brněnské náměstí Svobody a zapojili se do sametové revoluce cinkáním klíčů. Byla to napínavá doba. Soudružka učitelka ruštiny nás do prosince ´89 učila ruštinu, ale od ledna ´90 jsme ji už oslovovali „paní učitelko“ a začala nás učit angličtinu. Byla vždycky o dvě lekce napřed. Jelikož byla mladá a věděla, odkud vítr vane, zjistila, že s ruštinou nevystačí. Po základní škole jsem chodil na Biskupské gymnázium v Brně, které v září roku 1990 otevřelo první ročník. Taky jsem se v roce 1990 aktivně zapojil do skautu. Za totality jsme jako ministranti z naší farnosti pořádali akce pod hlavičkou Svazarmu. Jeden činovník Svazarmu nás takto jakoby zaštítil. Na prázdninovém ministrantském táboře jsme měli dvě nástěnky. Jednu svazarmovskou, ta visela, když přijela kontrola, ale většinu času jsme měli nástěnku ministrantskou.
No jo, to byly jenom vlastně ty tábory, jinak přes rok jsme byli ministranti, takže to nebylo jako, že by byly nějaké schůzky a tak, ale na ty prázdniny, na ten třítýdenní tábor, jsme jeli jako svazarmovci v zelených košilích. Jednou jsme tábořili také poblíž Broumovských stěn nedaleko mého rodiště. Na střední škole jsem vedl jednu skautskou družinu a potom, když jsem byl na vysoké škole, tak jsem pět let vedl celý oddíl. Byly to krásné roky ve skautingu, i mezi ministranty, rád na to vzpomínám. Stejně jako na studium na Biskupském gymnáziu, tam to bylo taky docela zajímavý, protože jsme prožívali období porevolučního nadšení.
Po gymnáziu jsem začal studovat v Brně na Masarykově univerzitě historii a archivnictví (v letech 1994-1999). Během tohoto období rád vzpomínám na naši partu mládeže v rámci farnosti, se kterou jsme pořádali spoustu akcí, ať už to byly různé výlety, čundry, silvestry, Velikonoce a podobně.
V roce 1996 jsem jel na skautskou Ekumenickou lesní školu, kde jsem potkal salesiána Jožku Kopeckého staršího. Lesní škola je skautská aktivita pro vzdělávání instruktorů, tedy vedoucí skautských oddílů a starších skautů. Jednalo se o čtrnáctidenní pobyt, něco jako skautský tábor pro dospělé. Bylo to docela vtipné, že jsme jakoby měli družiny a člověk se vrátil o těch 10 -15 let zpátky. Družinového rádce nám dělal 65 letý skaut. Náplní programu jsou přednášky a různé aktivity s cílem prohloubit znalosti nebo různé tipy, jak vést oddíl ve skautském prostředí. Dají se tam potkat zajímavé lidi. No a právě Jožka mě potom pozval na dvě salesiánské akce, které pořádal. Jednou z nich byly formační týdny pro mládež nedaleko Rožnova pod Radhoštěm na samotě ve Vidči, asi v roce 1997. Vím, že tam taky byla mládež ze Sebranic, Josef Kulhavý a Jarmila Zindulková a oba básnili o Sebranicích, jaká je to výborná obec, že to tu dost žije a je tu spousta mládeže. Tehdy jsem poprvé slyšel o SebranicíchJ. S odstupem času vidím, že se na různých místech potkávám s různými lidmi, a tak se to různě propojuje. A v nebi se nakonec všichni potkáme.
Cesta ke kněžství nebo tvé rozhodnutí k povolání jsi pocítil v těchto letech?
No tak snažím se zpětně nějak vystopovat, jak si mě Bůh vedl. Jakože třeba u mě to nebylo nějaký náhlý osvícení v jednom okamžiku. Spíš bych řekl, že se to tak jako postupně nějak vytvářelo. Jednak díky tomu, co jsem prožíval v osobním životě nebo třeba při práci s ministranty, ve skautu, s mládeží nebo jak v naší výborné partě mládeže v Brně. Řekl bych, že mě asi hodně oslovila příprava na biřmování, díky četbě životopisu Dona Boska jsem si jako biřmovacího patrona vybral Dona Boska. To bylo v mých 15 letech. Celkově bych řekl, že je to takový mix mezi lidskou svobodou a působením Boží milosti.
Takže to bylo ještě předtím, než si potkal Jožku?
Jo, to bylo ještě před tím.
Takže se Salesiány ses předtím ještě nepotkal.
Salesiány jsem potkal na třech salesiánských chaloupkách. To zas souviselo s tím Svazarmem. O prázdninách v roce 1988 ministrantský tábor nebyl, protože bylo málo vedoucích. No tak rodiče přemýšleli, co se mnou o prázdninách. Jelikož měli nějaké známé v Brně, kteří byli v kontaktu se salesiány, tak jsem jel v roce 1988 na salesiánskou chaloupku, kterou tehdy navštívil jistý salesián Pavel Kadlečík, zvaný Reverend, který objížděl ty chaloupky. Jak říkal, za prázdniny objel 83 chaloupek. Dopoledne jednu, odpoledne druhou, večer třetí. Dodnes to dospává. Na chaloupky jsem pak jel i další dva roky, byla to pro mne nová zkušenost a docela se mi to líbilo, zvlášť témátka. Když jsem to pak srovnával třeba se skautem nebo takhle, tak se mi líbilo, že se kladl velký důraz na náboženskou stránku. Tématka, modlitby, eucharistie a podobně. Ve skautu byly spíš hry, příroda a náboženství jen okrajově.
No a vlastně už mě to tak během vysoké školy oslovovalo, že jsem si říkal, že bych byl rád řeholníkem. Nechtěl jsem být farářem, co je sám na faře, ale spíš řeholníkem. Líbili se mi benediktini, takový to ticho kláštera a latinské zpěvy gregoriánského chorálu. K tomu jsem se dostal v roce 1999 v Brně, kde Josef Gerbrich vede Svatomichalskou gregoriánskou scholu, která se zaměřuje na doprovázení liturgie latinskými zpěvy z 8. – 10. století. Je to nádherné se zapojit do této tisícileté tradice! Pro později narozené připomenu, že až do roku 1965 byla katolická liturgie v latinském jazyce. S touto scholou jsem se po dva roky účastnil zpěvů při nedělní liturgii po celé brněnské diecézi, zhruba jednou za měsíc v různých kostelech. Dodnes s nimi občas zpívám, třeba letos na jaře, když schola zpívala v Sebranicích na 4. neděli velikonoční. Nebo třeba teď 2. srpna pojedeme výjimečně na koncert do Náměště nad Oslavou v rámci Folkových prázdnin.
Tam budete zpívat v kostele?
Ano, budeme zpívat v kostele, ale ne při liturgii, bude to takové pásmo na téma „Má duše Boha velebí“, jakýsi mix hudby a mluveného slova. Je to taková výjimka, většinou zpíváme jenom při liturgii, ale na koncertech výjimečně.
To jsi objevil svůj vztah ke zpěvu určitě už dřív, ne? Třeba na Bigy?
Tak já rád zpívám ve skupině. Sám jako nezpívám. Ve schole jsou tři typy zpěváků A, B a C. Kdo je ve skupině A, ten je schopen sólového zpěvu Aleluja, což je nejnáročnější. Zpěváci skupiny B zazpívají jednoduchý nápěv žalmu nebo přímluv. My ostatní jsme ve skupině C, snažíme se to moc ostatním nekazit. Mě osobně nejvíc oslavují biblické texty, které jen neposlouchám, ale při zpěvu o nich hlouběji rozjímám. Většinou zpíváme mešní zpěvy, což jsou úryvky Božího slova v latině. Navíc je to hudba a texty, které vznikaly v osmém a devátém století v benediktinských klášterech ve Francii nebo po celé Evropě. Takže je mi sympatická i ta spojitost s tisíciletou historií a propojení s církví na celém světě.
Ještě dodám, že kromě benediktinů jsem přemýšlel, že bych mohl být jezuitou. V Brně totiž byl kdysi evropský jezuitský noviciát a žil zde hrdinný obránce města Brna před Švédy, jezuita Martin Středa, který je zde v jezuitském kostele pohřben.
Po vysokoškolských studiích jsem byl rok a půl na civilní službě v Diecézní charitě v Brně. Přesněji řečeno, přes zimu jsem byl v charitě a přes léto jsem pracoval v diecézním archivu v Rajhradě. Pomáhal jsem tam třídit i různé dokumenty. No a to byl takový čas se rozhodovat co dál. Někdy jsem si říkal, že už mi je 25 let, všichni vrstevníci už vědí, co se životem, jenom já jsem byl stále nerozhodnutý a váhavý. Ale Duch svatý mi vnukl myšlenku navštívit salesiána Pavla Kadlečíka, který byl tehdy v Pardubicích. Ten mi řekl, že jestli se chci stát salesiánem, tak musím do Sebranic. Tak jsem 5. června 2001 dorazil do Sebranic, kde byla skupina aspirantů a tím začala moje salesiánská cesta. Někoho na cestě k salesiánům oslovilo setkání s jiným salesiánem, nebo nějaká akce jako třeba chaloupky. Mě spíš oslovila kniha, životopis Dona Boska. To byl asi největší impuls, i když jsem pak potkal třeba Jožku Kopeckého nebo i Pavla Kadlečíka. Někde jinde jsem zase slyšel, že se salesiáni věnují jenom fotbalu a hraní na kytaru a chybí tam takové hlubší zakotvení v Bohu. Tak si říkám, jestli třeba i dnešní mládež v nás vidí jenom ty sportovce nebo hudebníky, a jestli vnímá, že se také modlíme a žijeme naše přátelství s Bohem.
