Dnes si připomínáme Kristovu výkupnou smrt na kříži. V dnešní liturgii v prvním čtení od proroka Izaiáše se říká: „Hle můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout!“ / Iz 52,13/. Prorok dále paradoxně pokračuje výčtem utrpení, kterým „Služebník“, „muž bolesti“ (Kristus) musí projít, než dosáhne naší spásy a své slávy: „On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, tížily ho tresty pro naši spásu. Jeho rány nás uzdravily“ /Iz 53,5/.
Kristus byl pravý Bůh a pravý člověk. Jeho božství však nijak neumenšilo jeho lidské prožívání utrpení, jeho úzkost a strach: „V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit. A byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti.“ (dnešní 2. čtení: /Žid 5,7-8/ ). Strach a úzkost Krista ještě zvětšovalo detailní vědomí toho, co ho čeká. Přitom jako Bůh a Boží Syn si byl plně vědom, že se děsivému utrpení, které ho čekalo, může vyhnout. Petrovi, který ho chtěl při zatčení bránit říká: „…myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?“ /Mt 26, 53-54/ Věděl, že pokud to vzdá a kříži se vyhne a zachová si život, nesplní poslání, kvůli kterému přišel na svět a lidstvo spaseno nebude. V tom byl vyslyšen a v tom spočívala také jeho poslušnost, že dokázal překonat toto velké pokušení vzdát to, nebo si aspoň očekávané utrpení nějak zmenšit a usnadnit.
Bůh stvořil člověka ke své podobě, jako svůj obraz. Proto člověka obdařil rozumem a svobodnou vůlí, i když už předem věděl, že toho člověk zneužije a tím přijde o své významné postavení. Bůh však od svého původního velkolepého záměru, který měl s člověkem, ani po selhání člověka neustoupil. Naopak ve své, nám nepochopitelné lásce se chtěl sám stát člověkem a jako bohočlověk Kristus svou obětí na kříži vyrovnat dluhy našich hříchů. Tím každému člověku znovu umožňuje a nabízí novou, trvalou blaženost ve svém věčném království v nebi, nesrovnatelně přesahující blaženost prvních lidí před hříchem.
Od stvoření světa a člověka až do druhého slavného příchodu Krista, nebylo a nebude větší a významnější události než Kristova výkupná smrt na kříži, následné jeho slavné zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, to, co nazýváme velikonočními událostmi. Proto je důležité i letošní velikonoční období i přes současné omezené možnosti plně a s užitkem prožít. Oživit víru v Kristovu lásku. Víru, která by se prakticky projevila i v našem životě.
10.4.2020 P. Josef Kopecký
