Asi jsme si představovali Velikonoce jiné, slavnostní a radostně prožité. Dojalo mně, když se mladí z naší farnosti ptali, jaké písně mají na Velikonoce připravit a jestli vůbec nějaké? Dalo se předpokládat, že zpěvy nebudou žádné. Starost lidí, zvláště starších, jak to bude s velikonočním zpovídáním, uklidnil O. biskup Jan generální dispenzí od bohoslužeb a udílení svátostí. Nicméně mnoho lidí si kladlo a klade otázku: co jsou to za Velikonoce – bez kostela, beze mše svaté, bez svátostí?
Může nás uklidnit, že Bůh není vázán žádnými okolnostmi, není ničím omezen. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky, čteme v listě Židům (Žid 13,8-16).Znamená to, že Boží láska je stále stejná, nemění se podle okolností nebo nálady. O tom nakonec svědčí Velikonoce: jsou důkazem, že Bůh je pravdivý a věrný. Když jednou, po vyhnání prodavačů a finančníků z Jeruzalémského chrámu doráželi židé na Ježíše, jakým právem to může konat, řekl jim: zbořte tento chrám a ve třech dnech ho opět vystavím!
Jeruzalémský chrám byl znesvěcen lidskou chamtivostí. V Božích očích už nebyl místem bohoslužby, nýbrž místem obchodu. Ale Ježíš v tu chvíli mluvil obrazně o chrámu lidského těla, ve kterém přebývá, nebo má přebývat Boží duch.
Židé chtěli po Ježíšovi důkazy o jeho božství, protože v něm Mesiáše neviděli. Ježíš se mohl bránit poukázáním na množství zázraků, které vykonal a o kterých všichni velmi dobře věděli. On se však o zázracích vůbec nezmiňuje. Není populistou, že by chtěl získávat „body“ za dobré skutky, ve kterých však mnozí hledali spíše senzaci. Mohl také namítnout, že je ochoten pro dobrou myšlenku obětovat svůj život. To lidé vždycky ocení. A dříve nebo později stavějí hrdinům památné náhrobky. Ježíš však nemluví o hrdinném sebeobětování. Mluví sice o smrti, ale jako o pouhém doprovodu na cestě ke vzkříšení. A toto je stěžejní bod Velikonoc: Vzkříšení! Vítězství nad smrtí, nový život! Nevstal-li Kristus (z mrtvých), píše sv. Pavel v listě Korinťanům, potom je naše víra marná. (1 Kor 15, 14) –
O co se tedy opírá naše víra? Spisovatel Pavel Kosatík v pořadu českého rozhlasu „Jak to vidí…“ zmiňuje lidi, kteří ve vzkříšení vidí pouhou resuscitaci, tj. znovuobnovení životních funkcí. Což může být pro dnešního člověka těžko přijatelné. Věřící člověk však ve velikonočním příběhu může vidět metaforu: jako nabídku hluboké proměny člověka. A opírá se – pokračuje dál – o myšlenku profesora Halíka: Vzkříšení znamená, že když člověk bude se sebou dobře zacházet, může sebepoznáním a konfrontací s těžkou situací, kterou prožívá, vyjít jako znovuzrozený!
V těchto dnech si mnoho lidí klade otázku, zda-li se něco změní v době „postkoronavirové“. Mnoho se očekává od politiků, vědců, lékařů. Ono se ale nejspíš moc nezmění, pokud se nezmění lidské srdce. Velikonoce nás učí vnímat Boha s láskou, pokorou a velkou touhou. Jestliže si však člověk vystačí sám, odmítne Boha a řád, který Bůh vložil do svého stvoření, pak se nesmí divit, že se postupně utopí ve své pýše. Ježíš lidem ukázal, že existuje ještě něco víc než osobní sobecký zájem. Je to nový člověk s hlubokým respektem k Bohu a s účinnou láskou k druhému člověku. A Velikonoce jsou zřejmě bodem, ze kterého by tito noví lidé měli vyrůstat.
P. Ladislav Kozubík
