Sestry a bratři, milí křesťané,
každá doba a situace má na člověka určité požadavky a je výzvou k tomu, jak je přijme a zpracuje. Samozřejmě nejinak – a spíše tím více – je tomu i dnes v situaci, ve které jsme se nečekaně a nepřipraveni ocitli. To, že čtete tyto řádky, je důsledek této situace a výzva pro mě: že totiž já jako naprostý „nepsavec“, který si za posledních nejméně 25 let kněžškého života kázání nepsal, jsem vyzván, abych teď – chtě nechtě – tak učinil a když to nejde jinak, aspoň takto vás oslovil…
Rád bych se s vámi rozdělil o úvahu nad Božím slovem této 2. neděle velikonoční, neděle Božího milosrdenství.
Během doby velikonoční slyšíme při Slavení eucharistie v 1. čtení místo textů ze Starého Zákona úryvky o životě prvotní církve ze Skutků apoštolů. Ten dnešní ze závěru 2. kapitoly (Sk 2, 42-47) je jistě nejkrásnější svědectví o prvních křesťanech. Četli jste? Užasli? Posuďte sami:
Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.
Člověka napadá: to je ideál! Skoro jako by to ani nebyli lidé se všemi lidskými slabostmi, egoismem, nevraživostí (…„Tenhle? S tím já nemluvím“…), závistivostí a touhou po majetku atd. atd., nemyslíte?
Ale nedejme se mýlit a nežijme v iluzi: tohle všechno máme všichni v sobě od Adama, co je lidstvo lidstvem. A nakonec – i v první křesťanské obci se to projevilo, jak se dovídáme v 5. kapitole o Ananiášovi a Safiře. Jaké je tedy to „kouzlo“, způsobující takové vztahy? Co myslíte? Odpověď je jednoduchá, praxe těžká, jak už to bývá: nechat se naplnit oním Kouzlem, jehož ovocem je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost (milosrdenství?), dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22-23). Ještě o Něm určitě bude řeč…
A ještě něco: podle nejstarší tradice je tato neděle nazývána Bílá neděle, latinsky Dominica in albis. Tento den totiž ti, kteří byli pokřtěni o Veliké noci odkládali bílý šat – symbol světla. „Bílý oděv měli odložit, ale novou zář, která jim byla udělena, měli uvádět do své každodennosti. Plamen pravdy a dobra, který v nich Pán zažehnul, měli pečlivě střežit, aby tak do našeho světa vnášeli něco ze zářivosti a dobroty Boží“, zdůrazňuje ex-papež Benedikt XVI.
Nevadí, že jsme nebyli pokřtění o letošních Velikonocích, dokonce možná že to bylo už tak dávno… ale ten plamen Ducha přece nezhasíná ve větru času!
A řekněte: nepotřebuje i ten náš současný svět zakusit něco ze zářivosti a dobroty Boží? A kdo jiný, než my, děti a mladí lidé (vás mám zvláště na mysli i v srdci), sestry a bratři, milí křesťané…
S láskou a radosti Jožka, salesián
(P.S.: Napsal jsem, že bych se s vámi rád rozdělil o úvahu. Prosím, nechtěli byste se také rozdělit a napsat mi, jestli vás Boží slovo oslovilo, povzbudilo, nebo k čemu motivovalo? Těším se na setkání, zatím jen na: jglogar@seznam.cz, případně 731 600 085).
