Pozvánka – Vysvěcení nové kaple sv. Františka z Assisi v Oldřiši

Srdečně Vás zveme na slavnostní vysvěcení nové kaple sv. Františka z Assisi v Oldříši, v neděli 14. června 2020 v 15.00 hod. biskupem J.E. Mons. JUDr. Ing. Janem Vokálem.

V následujícím textu manželé Kučerovi popisují jak získali kameny pro oltář do nové kaple sv. Františkaz Assisi. Bohuslav Kysilka

Jak jsme již v předešlých příspěvcích popsali, jednou z prvních věcí, kterou udělal svatý František po svém obrácení, bylo to, že šel po městě Assisi a prosil – žebral o kameny na opravu kostela San Damiano, ve kterém měl vidění, kde ho Bůh vybízí k tomu, aby opravil jmenovaný kostel. Svatý František si to tenkrát špatně vyložil, a dnes už víme, že měl opravit celou církev, což se mu s Boží pomocí podařilo.
Inspirováni touto příhodou jsme, jako jednu z prvních věcí při stavbě kaple v Oldřiši, zaslali paní starostce města Assisi prosebný dopis, ve kterém jsme jí popsali záměr – stavbu kaple v Oldřiši a pro lásku Boží, jsme ji prosili o kámen, který by byl použit jako oltářní. Bohužel se nám však dostalo odpovědi, že její úřad žádné dary neposkytuje.
Myšlenka na propojení budované kapličky svatého Františka s jeho rodištěm jsme se nechtěli vzdát a rozhodli se vyžebrat kámen osobně. S naivní představou a bez znalostí italštiny jsme si naplánovali, že během dovolené v Itálii se pokusíme získat kámen pro oltář.
Hned po příjezdu do Assisi začala scháňka po nějakém vhodném kamenu, celé město je z nich vystavěno, nikdo jim nepřikládá nějaké větší pozornosti. Kameny tam již není dovoleno těžit a ty, které se nám zdály nejvhodnější, by nám asi nikdo nedaroval.
Druhý den se na nás usmálo štěstí a nalezli ten správný, na oltář jako dělaný, ležel nedaleko našeho penzionu, měl ty správné rozměry, a protože jsme měli s sebou přeložený prosebný dopis, hned jsme se pustili do akce.
Majitelem kamene byl i majitel celého penzionu a přilehlé zahrady. Dali jsme mu přečíst zmiňovaný dopis, ale podle výrazu tváře jsme poznali, že od dob svatého Františka se u nich hodně změnilo a na nějaké žebrání – nebo spíše darování nejsou připraveni. Byli jsme odmítnuti s tím, že ten kámen je moc vzácný, že na něm je ze spodní části (kterou jsme nemohli vidět) vyrytý nějaký vzácný znak z římské doby a že ho dostal při nějaké životní příležitosti (tomu jsme nerozuměli), tudíž tedy není vhodný k darování. Na dotaz, zda by o nějakém vhodném nevěděl (anglicky) odpověděl, že anglicky nerozumí a o kamenech neví, těžba je zakázána. No dobře, po podrobnějším průzkumu jeho zahrady jsme postupně nabyli dojmu, že se o různé kameny zajímá a dalších několik zajímavých a vhodných jsme našli.
Nazítří ráno jsme zavolali mé sestře, která italštinu ovládá, aby nám pomohla s prosbou o kameny a spolehli se na její výmluvnost. První formální pozdravy vystřídal proud italštiny, která postupně proměnila chladný až studený výraz obličeje našeho pana domácího na úsměvem rozzářený obličej člověka, který je velmi potěšen tím, že může darovat něco ze svého pro tak ušlechtilý účel. Zcela se změnil a nabídl nám kameny ze svých zásob – mramor přímo z pohoří Monte Subasio. Potom už šlo vše hladce a společně jsme vybrali celkem čtrnáct kamenů a pro jistotu raději hned naložili do auta. K nim jsme přibrali ještě dva menší, které jsme potom postupně pokládali na všech těch vzácných místech, aby se propojilo Assisi s Oldřiší. Takže ony dva kamínky jsme položili na oltář v San Damiáno, kde se svatý František obrátil, na křtitelnici u které byl pokřtěn, položili jsme je i na jeho hrobě, v bazilice svaté Kláry, vložili jsme je do rukou bronzového františkána, který vyhlíží z Assisi dolů do údolí a medituje nad zázrakem Božího stvoření, položili jsme je i v Rivotorto, na místě vzdáleném od Assisi asi 5 kilometrů, kde se první spolubratří usadili, když se vrátili od papeže, v malé kapličce Porciunkuli, kde je střed Františkova působení a kde se svými bratry trávil nejvíce času a položili jsme je i na místě za Porciunkulí, kde svatý František zemřel. Kaple Porciunkule je vzorem, podle kterého je i budována kaple v Oldřiši. Ještě jsme je položili u oltáře v kostele ve městě Gubio, kde svatý František uklidnil místního lidožravého vlka.
Při dalším putování jsme potom kameny položili na místě, kde žil, konal zázraky a zpovídal světec, františkán minulého století pater Pio, který měl podobně, jako svatý František na rukou, nohou a na boku Kristovy rány – stigmata. Posledním místem, kde jsme položili oba kameny, byla jeskyně svatého Michaela Archanděla na hoře San Michael, která je již od pátého století jedním z nejvýznamnějších míst poloostrova Gargano.
Jedno malé vysvětlení, proč jsme všude nosili a pokládali ty kamínky dva? Jeden ten větší bude po domluvě s panem kameníkem Němcem zasazen do oltářní desky, aby se ho mohly dotýkat posvěcené ruce kněží při bohoslužbách a propojila se tak kaple svatého Františka v Oldřiši s rodištěm a svatými místy v Assisi, no a ten menší bude zasazen do kropenky u dveří, abychom se ho mohli dotýkat mi všichni ostatní při žehnání.
Na dotaz, čím že moje sestra tak radikálně obměkčila našeho pana domácího, se nám dostalo odpovědi, že mu řekla, že je řeholnice (to je pravda) a na to, že jsou Italové velmi citliví a většinou se v nich probudí to nejlepší, co v nich je.

Tak jak jsme již uvedli v první části příběhu o kamenech pro oltář do kaple svatého Františka, vyžebrané kameny s námi putovaly po svatých místech Itálie a ujely možná až čtyři tisíce kilometrů, než se dostaly do našeho kraje k nám na Poličsko.
Nejprve jsme je vyložili u nás doma a po dohodě s panem kameníkem a po patřičném vysvětlení co s nimi vlastně zamýšlíme, jsme je dovezli k němu do firmy v Poličce. Se svojí klidnou povahou nás vyslechl, neumím odhadnout, co si asi myslel, ale je pravda, že zatím žádnou takovou zakázku nedělal a s ochotou se do tak, pro nás vzácného úkolu, pustil.
Nejprve bylo třeba zhotovit formu – bednu o rozměrech asi 120 x 60 centimetrů, dostatečně těsnou do výšky vrstvy 8 cm.
Dovezené kameny byly přebrány. Jeden, který svým tvarem a velikostí nejlépe odpovídal kropence, byl vyčleněn a ostatní byly postupně rozřezány a poskládány do již zmiňované formy. Samozřejmě, že ty dva vzácné, ty, které později měly být vsazeny do oltářní desky a kropenky, jsme zatím schovali doma, aby nedošly k úhoně. Pan Němec a jeho pomocníci byli překvapeni, když jsme je prosili, aby veškerý „odpad“, který vznikne při opracování kamenů, pečlivě ukládali do připravené nádoby.
Všechny tyto zbylé kamínky budou ještě trochu podrceny a bude možno si je při svěcení kaple vzít a alespoň si za svoji štědrost a podporu odnést domů malou památku z Assisi.
Po poměrně mravenčí práci, byla z nařezaných kamenů do formy, lícem dolů, vyskládána celá deska oltáře. Deska byla ještě vyztužena ocelovou sítí a na určenou tloušťku se vše zalilo epoxidovou pryskyřicí.
Všichni jsme s napětím čekali, jak to dopadne, protože pokud by tento experiment nedopadl dobře, tak by naše dobrodružství neslavně a hlavně předčasně skončilo.
Po odstranění formy, očištění a zabroušení se zdá, že výsledek je dobrý – máme oltářní desku.
V další části se na řadu dostala kropenka. Již zmiňovaný kámen, určený pro kropenku, měl trojúhelníkový tvar a dobrou tloušťku, takže jej nebylo nutné nějak zvlášť upravovat, pouze horní část byla zabroušena a byla do ní vykroužena prohlubeň pro svěcenou vodu. Potom v dalším pokračování byl do budoucí kropenky vsazen ten menší vzácný kamínek – bychom se také my ostatní mohli spojit s těmi svatými místy v Itálii, až si budeme namáčet prsty do svěcené vody a kamínku se dotýkat.
Oltářní deska, která byla již téměř hotová, byla rovněž osazena tím větším vzácným kamenem tak, že se do připravené prohlubně na vrchní straně, nejprve ten vzácný kámen zalepil a potom ho šikovní kameníci do hladka zabrousili, aby nepřekážel při obřadech. Dnes vlastně tvoří jen takovou tmavší „čmouhu“ vpravo z pohledu kněze, ale dobře víme jak vzácná ta „čmouha“ je…
Pro spodní část oltáře jsme chtěli získat kámen přímo z Oldřiše, jako takový fortelný základ a aby došlo k symbolickému spojení Assisi a Oldřiše.
Po několika doporučeních, kde vhodný kámen najít jsme při nedělní vycházce jeden nejvhodnější objevili a pak se pouze čekalo, až zamrzne. Toho jsme se ale bohužel nedočkali a už nás začal trápit čas, aby se vše stihlo. Byl vybrán poslední pátek v únoru, jako den nejvhodnější k odvozu z pole. Zamluvili jsme bagr, ale v pátek bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Kámen jsme i přesto dovezli a nechali u pana kameníka zpracovat. Nyní je již i tento náš oldřišský kámen na spodním i horním konci seříznutý, ještě do něj budou osazeny dva ocelové čepy pro lepší spojení s oltářní deskou.