Letos to bude už dva roky, co odešel z naší farnosti do Říma Petr Zelinka. Zároveň letos v červnu je to dvacet let, kdy Petr poprvé vstoupil na faru coby aspirant. Přinášíme druhou část rozhovoru s Petrem. Povídali jsme si s ním sice už před dvěma roky, ale myslím, že slova Petra neztratili na aktuálnosti a že nás všechny obohatí.
Bohuslav a Romana Kysilkovi
Přijde mi, že současné chaloupky už v sobě tolik nenesou duchovní tématiku jako dřív.
Tak o tom by mohl vyprávět Pavel Kadlečík, který měl na starosti chaloupkové asistenty, jak se jim říkalo asi v celé republice. Dělali několik setkání během roku. Kdy se ty témátka promýšlely a kdy se jakoby školili. Tak Pavel Kadlečík jim říkal, že témátko je hlavní program Chaloupky. My vlastně na těch Chaloupkách, které jsem zmínil, tak tam bylo hlavní náplní nějaká práce. Tam se třeba hrabalo seno nebo něco pomáhalo se dřevem. Pak ty témátka. No a občas se zahrál fotbal nebo se šlo na výlet. Vlastně tam nějak extra promyšlený program nebyl. Prostě jednoduchá aktivitka nebo se šlo na koupaliště.
Dnešní mládež je asi na program náročnější.
Zároveň třeba vidím, že v těch 17, 18, 19 letech, kdy člověk ty chaloupky vede, tak třeba je taky sám ještě ve víře tak nějak neukotvený. Taky sám hledá. Jsou tam dvě roviny. Moje víra a co dělat s těmi dětmi nebo staršími dětmi? Že když člověk sám je v něčem takový nejistý tak, to nemůže sám předávat. Proto je důležité, aby tam byli přítomni i ti starší, doprovázející. Svým způsobem i ta mládež se tím učí jakoby víru nejen prožívat, ale i třeba v tom společenství. Je otázka těch projevů víry nebo zbožnosti. S předškolními dětmi si zazpíváme nějakou písničku, ale když si podobné písničky zazpíváme s těmi staršími třeba osmnáctiletými, tak by to budilo dojem takových dětinských projevů. Nebo někdy to tak je, že ty lidi v tom dospívání si řeknou, no jo to je vlastně pro ty děti. Já už jsem dospělý, takže už to nepotřebuji. A proto je důležité v té partě vrstevníků vlastně najít ty adekvátní projevy víry přiměřené věku. A ono pak ve třiceti se člověk jinak projevuje než v padesáti a jinak v sedmdesáti. Naše víra by se měla vyvíjet s věkem. Taky jsme na cestě. Ale to jsme někde odbočili.
Říkal jsi, že ses po rozhovoru s Pavlem Kadlečíkem objevil 5. června 2001 v Sebranicích. Přišel jsi do přednoviciátu?
Tak formace Salesiánů má několik stupňů. Tady v Sebranicích byl vlastně dohromady aspirantát a přednoviciát. Aspirantát bylo, že jsi tu mohl být rok, dva i tři. Zájemce přijde, bydlí na faře. Učí se společně modlit. Zapojuje se do nějakých aktivit (kroužky, chaloupky) a snaží se rozlišovat. Jestli jako jo. Poznává Salesiány a oni poznávají jeho. No a potom když už se rozhodne, že by chtěl jít do noviciátu, což je taková další intenzivnější fáze, tak půl roku před tím, většinou na svátek Dona Boska nebo kolem druhého února, je takový vstup do přednoviciátu. Ten člověk už se vyjádřil. Ano chci jít touto cestou a za půl roku bych rád šel do noviciátu. Tak to byl takový slavnostní vstup v kostele. Samozřejmě, že někdo zjistil, že to není pro něj a byl tu jenom týden. Každý měl svobodu přijít, podívat se a odejít nebo pokračovat. No, já jsem tu byl teda rok. Byl to takový myslím intenzivní rok. Zase byl rozdíl (mně v té době bylo už 25 let), když někdo přijde třeba v 18 nebo třeba už je starší a pracuje. Byli tady různí kluci. No tak si myslím, že právě ten společný čas, ať už třeba tady byla nabídka různé práce nebo aktivit pro mládež nebo i těch duchovních impulsů, že to pomáhalo člověku se rozhodnout. No a pak ten noviciát, to bychom mohli přirovnat k vážné známosti. Už jsem se rozhodl, že bych rád s tímto řeholním společenstvím strávil celý život. Tak to je taková roční příprava. Tak to bývalo v Dolních Počernicích v Praze. Seznamujeme se spiritualitou Dona Boska nějak víc. Je tam taky nějaká aktivita s mládeží, ale spíš jenom tak doplňkově. Člověk se učí společně modlit a upevnit vztah k Bohu i ke společenství. Protože někdo může být poustevník, tak by těžko vydržel v salesiánské komunitě, kde je třeba hluk. Je pro nás typické, že když se modlíme, tak v pozadí může být hluk mládeže a že by nám to jako nemělo vadit. Člověk s tím tak nějak počítá, že třeba bude v tomhle takový pružný. A na konci noviciátu se skládají první sliby na tři roky a pak se obnovují na další tři roky. V období těchto šesti let se předpokládá, že člověk složí věčné sliby, nebo zjistí, že nechce pokračovat. V noviciátě se člověk ještě rozhoduje, jestli bude knězem nebo laickým bratrem, tak zvaným koadjutorem (řeholník bez kněžského svěcení). Já jsem nějak směřoval k tomu kněžství, takže se potom studuje teologie pět let. První dva roky jsem studoval v Českých Budějovicích.
Ty jo, dalších pět let.
No a to tam je ještě dvouletá praxe. Po prvních dvou letech teologie, které jsou zaměřeny na filosofii a dějiny (teologie vlastní je až ty další tři roky), tak následuje takzvaná asistence neboli dvouletá asistentská praxe, která mě přijde, že jakoby teď do jisté míry může nahrazovat dřívější vojnu. Třeba v určitém smyslu, že je to takový čas, kdy člověk už je žije v nějaké komunitě, má na starosti nějaké ty úkoly. Už jakoby zažívá tu reálnou komunitu a ne jako v aspirantátě, v noviciátě, kde je ještě do jisté míry člověk opečovávaný.
Já jsem byl v Plzni dva roky u salesiánů. V oratoři, pak člověk žije s komunitou nebo tam je to třeba hodně propojený s farností. Všude, kde jsem byl, jsem věnoval mládeži, animátorům nebo ministrantům. Vnímal jsem to jako své poslání, dalo by se říct. No a během studia v Českých Budějovicích, jsem ve volných chvílích jezdil do Prahy do našeho provinciálního archivu jako pomocník jednoho starého salesiána. Rovnal jsem tam pozůstalosti po zemřelých salesiánech. Takže pořád člověk směřuje k historii, archivnictví.(smích)
Ještě bych zmínil, že v těch Českých Budějovicích, jsme měli výbornou partu vysokoškoláků. To bylo jedna z aktivit, do které jsem se zapojil. Tam u Salesiánů je kostel Čtyři Dvory nedaleko vysokoškolských kolejí. Vždycky v úterý večer tam byla mše pro mládež. Chodilo tam 200 studentů a pak jich 60 chodilo na to spolčo. Do spolča jsme se zapojovali se skupinou animátorů. Takže to byly takový krásný aktivity. Teď nedávno jsem byl navštívit i bývalé členy společenství na setkání. Mají už rodiny, děti.
To je obdivuhodné, že se ještě scházejí
Někteří jsou takový aktivní, že udržují kontakty a jednou za tři, čtyři roky rozešlou pozvánky na setkání.
No v Plzni jsem tedy byl dva roky 2005 až 2007. Takže tam jsem zažil takovou tu praxi v komunitě. Každý region je něčím specifický. Západní Čechy, Plzeň, Praha, Dolní Počernice, Sebranice nebo Brno. A pak se naskytla možnost studovat v Turíně. Normálně bych pokračoval v Českých Budějovicích další tři roky.
A to Tě lákalo?
To vzniklo tak, že v květnu 2007 jsme se salesiánem Pavlem Čápem doprovázeli skupinku děvčat z Prahy po stopách Marie Dominiky Mazzarellové v Mornese a Dona Boska v Turíně. No a zrovna, když jsme byli v tom Turíně, tak říká Pavel Čáp: „Pozdravíme tady salesiány na univerzitě!“. Tak jsme tam šli a pozvali nás i na oběd. Slovo dalo slovo a ředitel říká: „Nechtěl by tady ten hoch studovat.“ (smích). Jo, tak třeba na rok. A pak z toho byly tři roky.
Tak myslím si, že to bylo pro mě hodně obohacující. Jednak se člověk naučil jazyk, poznal salesiány. Tam nás bylo 70 salesiánů z 16 zemí celého světa a pak v Turíně v srdci Salesiánské kongregace. Takže jsme ve volných chvílích chodili do těch míst, kde žil Don Bosko, oratoř na Valdoku a tak. Když je ve třídě 20, 30 salesiánů tak je vyučování jiný, než třeba v Českých Budějovicích. Tam nás i s laiky bylo mnohem míň. Když jsme se hlásili na teologickou fakultu do Českých Budějovic, tak brali 15. Brali 15, hlásilo se 8. Nakonec jsme byli 4 kluci a 4 holky. V Turíně to bylo tak víc zaměřený na poslání salesiánů. Líbilo se mi, že jsme bydleli v jedné třípatrové budově s těmi saleziány, co nás učili. Ráno jsme se viděli na mši a na modlitbách, dopoledne při výuce, odpoledne na fotbale. Takže vlastně jsme mohli salesiány pozorovat, jak žijí. Třeba když nás učil jeden profesor Nový zákon, evangelia, tak říkal: „Pán Ježíš prožil tři roky s apoštoly a vy tady budete taky 3 roky, v takové Ježíšové škole, učit se teologii. Tak záleží na vás, co si odnesete“. Že vlastně to bylo takový spojený s tím životem. Nebo když jsme třeba probírali Starý zákon, tak člověk přečte všechny ty knihy, dozví se výklady. Třeba jsme probírali žalmy, že jo. A teď vlastně nejenom zapamatovat si, co to znamená, ale že se modlíme žalmy v breviáři, takže to je potrava pro náš duchovní život. Pak ty žalmy můžeme využít v pastoraci, když se modlíme s mládeží. Je to propojení toho řeholního života, pastorace a toho našeho poslání. Takže pak člověk v budoucnu může využít toho, co načerpal v tom studiu, že jo. Tam má pak čas věnovat se tomu a pak přijde do té praxe a už není tolik času studovat 10 hodin denně (smích). Už se čeká, že bude víc ta práce. Pro mě bylo studium v Turíně velmi obohacující. Zkušenosti třeba salesiánů z jiných zemí. Byl tam jeden spolužák z Indie a říká: „No, tak u nás třeba je na nádraží někde v Dílií, prostě taková buňka postavená a tam jsou tři salesiáni. Na nádraží se pohybují skupinky kluků, co nemají střechu nad hlavou. Tak mi je tam prostě zkontaktujeme a pošleme na středisko“. Je to vyloženě taková práce s lidmi z ulice. Třeba v Egyptě, tam mají nějakou technickou školu a tam mají salesiáni dobré jméno ve školství. Ve škole se ale nesmí mluvit o křesťanství. V té škole jsou napůl křesťané a muslimové, takže se jakoby v praxi učí tomu soužití nebo mají i kamarády z toho druhého náboženství, i když se nesmí mluvit o náboženství. Nebo z Ukrajiny tam byli salesiáni. Nebo ze Sýrie. Teď, když člověk slyší o Sýrii, už to není pro něj nějaká anonymní země, ale ví, že tam v tom Aleppu je jeden salesián v salesiánské oratoři. Člověk získá takový celosvětový rozhled, by se dalo říct. Kamarádi po celém světě, teď nás všichni zvali, ať přijedeme za nimi. Do Indie, do Filipín, na Ukrajinu nebo na Maltu.
No a během toho studia, na konci druhého ročníku v Turíně, jsme skládali věčné sliby. Bylo to v roce 2009. No a pak v ten poslední rok jsme se připravovali na jáhenské svěcení. Já jsem měl jáhenské svěcení v Turíně v bazilice Panny Marie Pomocnice, bylo nás 24 jáhnů ze třídy.
Tady u nás bylo počet svěcení asi daleko menší, ne?
Tady je to 1, 2 nebo 3 za rok několik posledních let. Třeba teď 7. září (2019) ve Zlíně bude mít kněžské svěcení Jenda Fojtů, který končí studium v Turíně. Filip Mareš je teď na dvouleté praxi v Plzni, ale v září tohoto roku (2019) se stěhuje do Turína.
Takže tam bude studovat 3 roky jako ty?
Bude tam tři roky a ještě rok jako jáhen. To je teď nějak nově. Protože když jsem tam byl já, tak jsem mohl mít jáhenskou praxi v Česku. Teď je to tak, že jáhni musí být ještě rok v Turíně.
Pak jsem šel do Prahy Kobylis. V červnu jsem skončil studium v Turíně a kněžské svěcení jsem měl v září 2011 v Brně-Žabovřeskách. Tři Petrové a jeden Václav Jiráček. (smích). V Kobylisích jsem byl pět let. Věnoval jsem se tam ministrantům, mládeží, animátorům a ještě jsem měl na starosti dětské bohoslužby.
A také jsem začal v roce 2014 doktorské studium v Olomouci na katedře historie filozofické fakulty a psal jsem práci o českých salesiánech za první Československé republiky a pak v září 2015 jsem přišel do Sebranic. Abych to měl blíž do Olomouce (smích).
A v roce 2019 jsi dokončil doktorské studium?
Ano 14. května obhajobou. V Sebranicích jsem po Pavlovi Hertlovi převzal SKM a po Jarouškovi ministranty.
Bylo v Praze Kobylisích hodně ministrantů?
Přijde mi, že tam kde se zrovna vyskytnu, je nějaký boom. V Českých Budějovicích byl boom vysokoškoláků, v Kobylisích ministrantů, tady boom mládeže. Měli jsme tam 30 ministrantů. Rozdělili jsme je do tří skupin, ty nejmladší 1. 2. třída, prostřední skupinu tvořila 3. a 4. třída a pak byli ti starší. A tak tam vlastně jsme se scházeli každou středu, protože tady jsou schůzky jednou za měsíc nebo dva v neděli. Právě tento týden jsou u nás na faře kluci ministranti z Kobylis. Takže ty ministranti, které jsem tenkrát vedl, dělají vedoucí. (smích) Nebo je taky v Kobylisích takový boom rodin. Jednak tam jede metro, tak se z celé Prahy dá dojet do Kobylis, že jo? Jsou tam ty kroužky přes týden a různé aktivity, oratoř. Takže ty lidi, když už tam chodí přes týden, tak tam jdou i v neděli. Mají tam ty známí. Je tam místnost pro děti, nazývaná akvárium. Prosklená místnost kde je vidět do kostela přes silné sklo, jsou tam reproduktory. Takže rodiče vědí co se děje. Děti si tam hrajou. A to už jsme v roce 2019 (smích). Ještě nějaké dotazy?
Co rád děláš? Jaké máš koníčky?
Rád čtu knihy, občas hrávám šachy. Pak sport, fotbal, ping-pong. Rekreačně chodím plavat do Litomyšle. Jelikož člověk furt sedí, tak aby se mohl protáhnout. Rád cestuji.
Autem nebo vlakem?
Tak v Sebranicích cestuju autem, dřív jsem spíš autobusy a vlakem. Ale vlastně to je můj koníček- vlaky. Teď právě budu podnikat se synovcem Jindřichem týdenní cestu vlakem. Koupili jsme si týdenní jízdenku ČD. Člověk může týden jezdit libovolným vlakem. Budeme přespávat v salesiánských komunitách po republice. Rád bych se také někdy podíval do Švýcarska jako takový výlet po železnici. Na ledovce a tak. Anebo mě láká 14 denní cesta vlakem po Transsibiřské magistrále. Rád také zpívám gregoriánský chorál.
Když jsi studoval historii, jaké je tvoje oblíbené období? Je to první republika?
No, psal jsem diplomovou práci o barokních slavnostech, čili období baroka. Tehdy mě to zajímalo, ale postupně mě čím dál víc zajímá to 20. století. Ať už české dějiny nebo světové. Konkrétně jsem se specializoval na období první republiky, ale doba baroka mě během studií taky oslovovala.
Co Tě napadne, když se řekne farnost Sebranice?
Určitě ji mám spojenou s těmi počátky, aspirantát a rok tady plně prožitý 2001-02. Taková bych řekl charakteristika je jako srdečná pohostinnost místních lidí, že jako my aspiranti jsme tady zažívali fakt hezký přijetí. Samozřejmě bych řekl i místní mládež. Bylo zajímavý, že jsem tehdy učil náboženství v páté třídě. No a teď když jsem se sem vrátil po 15 letech, tak jsem jezdil na řadu svateb nebo křtin těch bývalých „dětí“, co jsem kdysi učil.
Píšeš si deník?
No tak byly nějaké období, kdy jsem se třeba psal. Třeba když jsem byl v Turíně.
A už ho někdy otvíráš? Nebo až za dvacet let?
No právě teď, jak se stěhuju. Vyhazuju spoustu krámů, tak nacházím různé schované archivní dokumenty. Člověk si říká, co všechno jsem nashromáždil a teď je čas to vyhodit.
Tak to jo fakt vyhazuješ?
Probírám to, některé věci jsou jako zajímavý, tak je třeba vyhodím až za 10 let. (smích) Nebo je má člověk spjatý s nějakou událostí nebo jsou to významné okamžiky života. Třeba když jsem studoval Biskupské gymnázium v Brně, tak jsem byl na půl roku v Rakousku se dvěma spolužáky na kurzu němčiny a tam jsem si třeba psal taky deník. Je to taková zkušenost v 16 letech být půl roku pryč. A ten deník mi vlastně pomohl těch 6měsíců nějak zvládnout.
Kolik jazyků vlastně umíš?
Řekl bych to tak. S kolika jazyky jsem se v životě potkal. Na základní škole ta ruština, že. Od 5. do 8. třídy. Na gymplu jsme měli latinu, němčinu, angličtinu a potom během teologie se musí člověk vyrovnat s řečtinou a hebrejštinou a no a pak ta italština. (smích)
No, tak to jsi hodně krát člověkem.
Samozřejmě, některé jazyky člověk sleduje zpovzdálí. Ale řekl bych, že ta latina byl takový základ. Od toho je vlastně většina jazyků odvozena. Mně se líbila ta logická struktura jazyka. Třeba mně dělala problémy angličtina, která má hodně výjimek a výslovnost je taková divná. Mně se spíš líbí ta latina a němčina, že mají ustálenější pravidla a větší systematičnost.
Tak jsi měl na gymplu latinu 4 roky?
Ano a ještě pak dva roky na historii, během teologie a v tomto jazyce zpíváme i gregoriánský chorál.
A na co se tam těšíš do Říma? Co tam budeš dělat?
Beru si sebou knihu Julese Verne Dva roky prázdnin. (smích) Moje oblíbená kniha z mládí. No a tak samozřejmě asi hlavní bude ta práce v tom archivu. Mám takovou představu, že od pondělí do pátku budu v archivu. Soboty budou třeba volné, tak bych mohl navštěvovat památky a v neděli asi budu v nějaké farnosti vypomáhat. Zakoupil jsem si průvodce Římem. Když jsem byl teď na Hostýně týden na exerciciích, tak jsem si vždycky před spaním četl, jaké památky lze v Římě navštívit. Těším se, že něco podniknu kromě té práce, že jo. Asi by se na to člověk měl těšit, když to bude jeho hlavní činnost, uvidím. Tak se třeba těším na ty soboty. Nebo třeba i na tu farnost a lidi kde budu.
Ten archiv, kde budeš, je salesiánský?
Je to centrální salesiánský archiv, kde jsou archiválie, které se týkají salesiánů z celého světa. Takže budu u pramenů, u kořenů salesiánské spirituality. Jednou jsme tam byli na exkurzi právě z Turína a pan archivář nám ukazoval ty nejzajímavější dokumenty, třeba sešity Dona Boska, když studoval v roce 1839. Nebo zápisky Dona Boska, dokumenty k založení Salesiánské kongregace z 8. prosince 1859, kdy se sešlo v pokojíku Dona Boska 10 chlapců a on jim říkal: mohli bychom založit salesiány. Tehdy se to jmenovalo Zbožná společnost svatého Františka Saleského. Dodnes je vlastně oficiální název Společnost Františka Saleského, i když se nám říká Salesiáni Dona Boska. Ale hlavní inspirací je František Saleský. Takže tam jsou ty poklady, archivní. No a tam jsem se právě dostal před třemi lety na tři týdny na stáž, když jsem pro svoji disertaci potřeboval nafotit nějaké dokumenty. Jak jsem tam ty tři týdny studoval, tak si mě tam všimli.(smích) Říkali: „Ten se nějak o tu historii zajímá.“ (smích) Jak známo slib poslušnosti předpokládá, že každý poslušně jde, kam mu řeknou, takže mířím do Říma.
Tam Tě posílá hlavní představitel salesiánů?
Ano, sám hlavní představený. I když osobně to on nevyřizuje, ale jeho zástupce, co má na starosti personálie. Říkal, že hledali po celém světě a nemohli nikoho najít. (smích)
Kolik lidí se o ten archiv stará?
Když jsem tam byl před třemi lety, tak tam byl starý archivář, který letos v červnu zemřel v 75 letech, a nějaké dvě paní, které tam byli jako civilní zaměstnankyně. Dělají evidenci a katalogizaci dokumentů v databázi, aby se vědělo, kde je co uložený a zároveň dělají službu pro badatele, když tam někdo přijde a chce třeba něco z roku 1932 o českých salesiánech. Pracovník archivu se podívá, co je k dispozici, jsou takový inventáře, seznam dokumentů. Mám tam prý dělat ředitele, prý. (smích)
Takže Ti bylo předáno jakoby převoznické veslo.
Obávám se, že když zemřel starý pan archivář, tak říkám s humorem, že tam budu 3 až 6 možná i 20 let. Nevím. Tak snažím se pochopit, co tím pán Bůh sleduje, aby se mohl člověk ztotožnit s tou Boží vůlí. Ale někdy je to docela náročný, jak v tom objevit ty Boží stopy, ale třeba to k něčemu bude. Třeba budeme za pár let dělat rozhovor o tom, jak jsem prožil prvních šest let v Římě.
