1. Zvu vás „k sobě na návštěvu“

                Musím se vám přiznat. Seznámil jsem se s hezkým děvčetem a asi jsem se zamiloval. Nepohoršujte se. Bylo to bezmála před padesáti lety. Bylo mi třiadvacet [leccos jsem měl už v životě za sebou…]. Krátce nato jsem ke svému údivu zjistil, že Michaela [tak se ta dívka jmenovala – jestli si dobře vzpomínám] chodí do kostela.

                Rozumějte, nikdy jsem se nepovažoval za ateistu. Komunismus – ve kterém jsem vyrůstal a žil – jsem měl od chvíle, kdy jsem pobral trochu rozumu, v ošklivosti a odmítal jsem ho. Považoval jsem ho za myšlenkově odporný a mravně zvrácený. Na „pozadí mysli“ jsem „věděl“ o Bohu. Ale nijak jsem to „neřešil“. Nazval bych to „nezájem a zaujetí svými věcmi“. Žil jsem si spokojeně život po svém. Vyprávět o tom není důležité… Jedno ale důležité je.

                Přemýšlím: proč tam ta holka chodí? Myslím do kostela. Tak jsem se to vydal zjistit. Změnilo mi to život.

                Křesťanská víra – a mám teď na mysli „osobní víru“ jedince – je především událost. Tvůrcem takové události je sám Bůh. „Osobní víra“ má počátek – výchozí bod, „prvotní impuls“, který může porodit „víru“, pokud si ho člověk „všimne“! Použiji analogii: „Přímo před očima nám kvete krásný květ“. Nevidíme, či nevnímáme ho. Nezajímá nás, protože jsme obráceni sami k sobě a do sebe. Až jednou „otevřeme oči“, a začneme žasnout. „Vidíme krásu prvního květu a v něm je plod, který je zatím skrytý, ale už ho lze za krásou květu tušit“.

                Květ musí časem odumřít, aby vydal plod. Je to zákon růstu, zrání a plodnosti každé květiny, stromu, člověka… Pán Ježíš hovoří podobně, byť v poněkud jiné souvislosti: ‚Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek‘ [J 12:24]. To vše jsem objevil mnohem později…

                A tak jsem se vypravil do kostela. Bylo to v neděli večer. „Pražáci“ [žil jsem tehdy v Praze] se vrací z víkendu a mnozí využijí večer k návštěvě bohoslužby… Kostel byl plný lidí všech generací. Líbilo se mi tam, atmosféra byla přívětivá, v jednu chvíli podání ruky, ale moc jsem nerozuměl o co jde. Popravdě, nerozuměl jsem skoro vůbec…

                Ale zaujal mě text Písma a oslovila mě promluva kněze na Pavlova slova: ‚Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni závodníci běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli! Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející! Já tedy také běžím o závod, ale nejen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu…‘ [1K 9:24-27]. Ještě jsem to netušil, ale bylo to moje první setkání s Bohem.

 O. Pavel – Reverend