Neuvědomoval jsem si, že „stojím na začátku cesty“, ale bylo to tak. Proud zdánlivě „náhodných událostí“, mě přivedl do kostela. Bůh „vytvořil prostor“, oslovil mě, „všiml“ jsem si, zareagoval jsem, odpověděl a rozhodl se. Nemuselo to tak být. Leccos mohlo odvrátit mou pozornost. Třeba ta dívka… ale nebyla tam. Křehký počátek…
Mimochodem, naleznete zde jeden „rys víry“, o němž jsem mluvil. Už „počáteční impulz“ „osobní víry“ je vždy zprostředkován. A [skoro] vždy je zprostředkován společenstvím Božího lidu. „Prvotní impulz“ mě zastihl nejprve ve věřícím děvčeti, pak v kostele v „liturgickém společenství“ – ve „společenství víry“, v Božím slově a promluvě [víra je ze slyšení]. To je samozřejmě zpětná rozumová reflexe. Moje „první odpověď“ byla spontánní a rozumem nereflektovaná. Ale přivedla mě k rozhodnutí: začnu „chodit do kostela“, začnu se modlit, seženu si Bibli…
Vraťme se ke vztahu rozum a víra. Víra je rozumové [racionální] poznání. Poznání Boha. Je to Bůh sám, kdo se nám dává poznat, a jak jsme řekli „nejprve oslovuje náš rozum, než po nás žádá, abychom mu věřili“. Vše, co patří ke „křesťanství [křesťanskému učení, křesťanské víře]“ je rozumem ověřitelné jako pravdivé. Je to naše myšlení a rozum, který přiznává „křesťanství“ pravdivost. Abych mohl křesťanství svobodně a smysluplně přijmout, a učinit z něj způsob svého života, musím si být jeho pravdivostí jistý. Musím tedy jeho pravdivost rozumem ověřit. Má-li být má víra [mé křesťanství] rozumná, nemohu se opírat o nějaký soukromý [subjektivní] pocit, výplod emocí, či rozumem neuchopitelný osobní dojem či přesvědčení. Víra není „dojmologie“ ani „pocitologie“. Je to smysluplná, srozumitelná, rozumná a rozumem uchopitelná skutečnost.
Musím se přiznat, že mě takové úvahy zprvu vůbec nepřišly na mysl. Měl jsem plnou hlavu samotné události a moje rozhodnutí vycházelo více z emocí než z rozumu. První podnět takový být může, asi často i je. Počátek víry je událost, něco, co prožijeme, a to bez emocí snad ani nejde. Není to špatně, ale dlouho se s tím vystačit nedá! Víra nemusí být emocí prostá, ale emoce to není. Víra je poznání, porozumění, pochopení. Otázky se časem samy začnou vnucovat. To mi došlo až po čase. Ale to už jsem na tyto a podobné otázky hledal odpovědi. Víra se opírá o „jistotu rozumu“, a otázky si žádají odpovědi. Chtěl jsem vědět, poznat, porozumět, pochopit…
Aby naše víra byla „životaschopná“ rostla a zrála, je třeba o Bohu myslet, poznávat, usilovat o porozumění…
Myšlení, poznání a rozum, je to, co je člověku vlastní – patří k našemu „lidství“, k naší „přirozenosti“. Právě tím se lišíme od všech ostatních živých bytostí. Této mohutnosti, schopnosti, se nemůžeme jako lidé, tím méně jako křesťané, vzdát, rezignovat na ni. Z křesťanství nelze amputovat myšlení, poznání a rozumové uvažování. O. Pavel – Reverend
