Křesťanské myšlení a poznání [„víra“] vychází ze dvou zdrojů. Ze „Stvoření“ [užívám termíny: příroda, svět, vesmír, univerzum, Stvoření; míním jimi víceméně totéž]. Hovoříme o poznání „světlem přirozeného rozumu“. A ze „Zjevení a Vtělení“ [Boží sebesdílení – sebedarování se člověku, skrze Boží slovo a vtělené Slovo, Ježíše z Nazareta]. Hovoříme o „nadpřirozeném poznání“, či „nadpřirozené víře“, a o poznání „rozumem, osvíceným nadpřirozenou vírou“. Jedná se skutečně o rozumové poznání, protože je adresováno našemu rozumu.
Je „nadpřirozené“, protože není vlastním plodem přirozeného rozumu. Je nám darováno Bohem. Součástí naší lidské přirozenosti ale je zásadní otevřenost tomuto „nadpřirozenému daru“. V této souvislosti mluvíme o „lidském duchu“ [ne duši!] který je schopen, dokonce má touhu, překračovat sebe sama, vztahovat se nad sebe, k nekonečnu, k věčnosti, k tajemství… Člověk je proto schopen toto nadpřirozené poznání přijmout rozumem.
Křesťanské myšlení ověřuje, že oba zdroje poznání jsou v souladu a navzájem se prostupují a doplňují. V posledku vyvěrají z jednoho pramene a tím je Živý Bůh. Říkáme, že „nadpřirozené poznání [víra]“ je dar a tajemství [Ř mystérion přešlo do L mystérium tajemství]. Pojem tajemství budeme muset dále vysvětlit.
Vyjdeme nejprve z „přirozeného poznání“. Přirozeným východiskem křesťanského [lidského] myšlení je to, co je přístupné našim smyslům, a to, co je přístupné našemu rozumu. V obou případech je to „příroda“, v níž žijeme, a vše co obsahuje. „Vesmír“ je první manifestací [projevem] Boha. Někdy též hovoříme o „přirozeném zjevení“. Užíváme termín „Stvoření“. Nejprve skrze Stvoření poznáváme Boha.
Boha poznáváme vždy nepřímo. Je nepřístupný našim smyslům ‚přebývá v nepřístupném světle‘ [1Tm 6:16]. Je ale přístupný našemu rozumu. Poznáváme ho „světlem přirozeného rozumu“ ze Stvoření ‚když lidé přemýšlejí o jeho díle‘ [Ř 1:20]. Takové poznání je autentické, rozumné, pravdivé, jisté, ale zásadně neúplné! Toto je také učení svatých Písem obou Zákonů a trvalá nauka církve, která vytrvale hájí autonomii lidského rozumu.
Základním textem je učení sv. apoštola Pavla: ‚Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě. Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost…‘ [Ř 1,18–25].
O. Pavel – Reverend
