7. Věří křesťan že existuje Bůh?

Měl bych odpovědět NE! Ale jsem poněkud v rozpacích. Důvodem je, že jsme již rozlišili, v jakém smyslu a v jakých významech užíváme pojem „víra“. Odmítli jsme „lidovou“ představu „slepé víry“. Charakterizovali jsme víru jako „rozumové poznání Boha“, a dále, že víra je poznání, pochopení, porozumění… Musíme rozlišit i zde.

Většina lidí [leckdy i křesťané] má představu: věřící „věří, že je Bůh“, nevěřící „věří že není Bůh“. Úmyslně neříkám „nevěří že je Bůh“, v těchto souřadnicích je to skutečně víra, ne nevíra. Ale to se pohybujeme úplně mimo realitu křesťanství, na úrovni pocitů, dojmů a představ [„slepá víra“] a zde je NE zcela oprávněné.

Přírodní vědy na otázku Boží existence neodpovídají. Není jejich předmětem, chybí jim k tomu „nástroj“. Pravdivost poznatků ověřují „pozorováním a experimentem“. Bůh je smyslům nepřístupný. Experimentovat s ním nelze. Z pohledu filosofie [metafyziky] nejde o otázku „víry“ nebo „nevíry“, ale o „světonázorový postoj“, z jakého pohlížím na „svět“ a jak rozumím „světu“. Jak „chápu a vykládám“ skutečnost a vědecké poznatky o ní.

Z hlediska „křesťanského učení“ [víry; učení církve; potažmo teologie] se skutečně jedná o poznání z „dostupných zdrojů“. Svatá Písma a biblické myšlení si takovou otázku vůbec neklade. Existenci Boha považuje za axiomatickou pravdu, něco, co je tak zřejmé, jasné a jisté, že není třeba, ba je zbytečné se po tom vůbec tázat.

Pokusím se tedy odpovědět jinak: Otázka Boží existence není předmětem křesťanského „věření“, ale jistého „rozumového poznání“, – ze Stvoření, Zjevení a Vtělení. Křesťanské „věření“ ve vlastním slova smyslu pak je „víra Osobní“ – věřím „v Boha a Bohu“, Věřím v Tebe a Tobě. Jistota takového „věření“ nepramení ze mne, ale z Boha. Z Toho, jemuž věřím. Moje věření [„osobní víra“] je pak moje odpověď na Boží pravdivost a věrnost, a to úsilím o mou věrnost Bohu a pravdivý život z víry. V tomto smyslu je víra vztah k Bohu. Víra v nejvlastnějším slova smyslu se tedy týká především nezpochybnitelné Boží věrnosti, pravdivosti a lásky.

V křesťanském učení [teologii] ve vlastním slova smyslu, se pak tato otázka neklade, považuje se za axiom, axiomatickou pravdu, která se „neprokazuje“, protože je známá z „jiných zdrojů“. Ze Stvoření, Zjevení, Vtělení.

O co se opírá naše „přirozené poznání“ Boha ze Stvoření? O poznatky vědních oborů, především „přírodních věd“, ale také o teorii informace, historické a filosofické vědy aj. Samotné vědecké poznatky jsou ke „křesťanství“ „přívětivé a vlídné“. Vesmír, fenomén „živých organismů“… to vše vykazuje charakter „důmyslného plánu, účelného uspořádání a [zvenčí] vložené informace“. Ukazuje k „tvůrčí inteligenci“, k „inteligentnímu původci“.

K poznání Boha „světlem přirozeného rozumu“ se vrátíme. Je třeba ho vysvětlit a vysvětlit pojmy. Občas, jak se to hodí, vložím kapitolu/kapitoly, kde se budu tímto tématem zabývat.

O. Pavel – Reverend