Křesťanská „osobní víra“ začíná „vnější“ událostí. U mě to byla řada kroků. Setkání s věřícím děvčetem, návštěva kostela, text Písma, promluva a společenství Božího lidu. V té chvíli to byl mocný a razantní zážitek. Ale stal se pro mě „vnitřní“ událostí. O jejím významu, kromě mě, nikdo neměl ani tušení. Bůh oslovuje každého „osobně v jeho čas“. Setkal jsem se s Bohem. Oslovil mě. Nenápadně, jak je „jeho zvykem“. V „intimitě“ On a já.
Prožitá událost byla křehká květinka…, vzápětí mohl přijít jiný impulz… událost mohla „vyšumět“ stát se minulostí… Naštěstí se to nestalo, snad že jsem se rozhodl jít hned domů, a sáhnout po Novém zákoně…
Vy jste se vesměs do „křesťanské víry“ narodili. Je to jiná situace, ale zase ne tak moc. Kdo máte s „životem z víry“ více zkušeností než já, můžete třeba „číst s pousmáním“… Ale vycházím ze svých zkušeností…
Dejme tomu, do 10-12ti let je každý ve své víře závislý na rodičích. Boží impulzy přicházejí nepřetržitě, ale skutečně zpracovávat je začínáme až na prahu dospívání a v časné dospělosti. Tam se otevírají tři cesty. „Skoncovat“ s vírou je první, rozhodnout se pro víru je druhá, lhostejnost, nechat věcem volný průběh, „uvidí se“, je třetí. Ta je snad nejhorší. První možnost je odpor, nebo vzdor. Z toho se lze časem vymanit, a vrátit se. Druhou bych nazval „zodpovědné“ uchopení víry do „svých vlastních rukou“. To však znamená „úsilí a námahu“. Třetí, takto nezájem a lhostejnost časem pomalu a jistě dozraje ke „ztrátě víry“. Alespoň fakticky a prakticky.
„Život z víry“ [stejně jako život na „biologické rovině“] není „poklidné jezírko“, je to spíše strom. Nesměřuje k uniformitě, naopak, jednotlivá „stvoření“ se tím víc od sebe liší, čím víc rostou ve své zralosti [dokonalosti].
Sv. Pavel píše do Říma: ‚nepřizpůsobujte se tomuto věku [světu], nýbrž proměňujte se obnovou své mysli‘ [Ř 12:2]. Nemá na mysli, abychom se ze světa stáhli „do [sobeckého] soukromí“. Jde mu o to, abychom přijali za své a žili ve světě „evangelní hodnoty“. Neboť „hodnoty“, které se v našem kulturním prostředí adorují [uctívají], jsou radikálně jiné a k lidské zralosti nevedou ani náhodou. „Žijí tak všichni, tak co je na tom špatného, dnes je svět jiný“. Zní to hezky, dokonce se tomu říká „svoboda“. Tedy, ve smyslu, „jsem svobodný, mohu si dělat, co chci“.
Nic není vzdálenější pravdě. Úkol každého člověka je hledat pravdu. „Svoboda nespočívá v tom, že bychom si mohli vybírat z různých stanovisek, z nichž některá jsou mylná a jiná pravdivá, ale spočívá v hledání a nalézání pravdy“ [C. Tresmontant: Otázky naší doby]. Křesťanství je buď pravdivé, a pak je třeba ho přijmout, nebo je nepravdivé, a pak je třeba ho odmítnout. V této volbě nám „luxus kompromisu“ není dopřán. Ježíš nás nenechává na pochybách, když říká: ‚Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje!‘ [L 11:23].
O. Pavel – Reverend