Zůstaňme u třetí cesty, kterou jsem nazval nezájem a lhostejnost. Každopádně, hledání pravdy to není.
Když jsem byl farářem v Rumburku, navštěvoval jsem občas jednoho nemocného, který nemohl na nohy. Měl rád mladé lidi a věnoval jim v životě spoustu času. Byl jejich fotbalový trenér. Fotbal byl jeho život. Hovořili jsme o jeho víře. Říkal: ‚nikdy v životě [tj. ani za komančů] jsem se nezřekl víry. Vždy jsem se k ní hlásil a poctivě jsem celý život chodil každou neděli do kostela, když jsme neměli fotbalový zápas‘. Poslední slova úplně převracejí smysl jeho vyznání. Nesoudím, nechci a nemám na to právo. Příběh mi slouží jen k ilustraci.
Nazval bych to život z fotbalu, nikoliv však život z víry. Víra je zde vedlejším, zcela podřízeným produktem. Vztah k Bohu je až na druhém[?] místě, nebo kde… Víra není určujícím prvkem takové životní cesty.
V Písmech nalezneme základní text, který staví před naše oči zákonitosti a podmínky které jsou ustavující a nutné pro dospělé a zralé lidství, svobodný život člověka a celého lidského společenství. Vskutku mylně jej nazýváme desatero přikázání. Je to „omezující, zužující a zavádějící chápání“ [či výklad]. Skutečný název je dekalog [z Ř deka deset logos slovo, smysl, smysluplné slovo], tedy deset [smysluplných]slov.
Výraz přikázání [H micva] se v něm vůbec neobjevuje. Text má charakter smlouvy [H berít] a ustavuje smluvní vztah, charakteri-stické rysy vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu, a současně smysluplné, pravdivé a spravedlivé vztahy mezi lidmi. Je to charta lásky [jak tomuto slovu rozumí biblické myšlení, velmi odlišné od našeho běžného a zkresleného chápání]. Je to [v H] tóra [to znamená: učení; směrovky vyznačující cestu k cíli], slovo, které v posledku dalo název celku hebrejských Písem. Nepříliš šťastně ho překládáme jako „Zákon“.
Druhé slovo říká: ‚Neexistují pro tebe cizí bohové… neklaníš se jim, nesloužíš jim…‘ [Ex 20:3-6 Dt 5:7-10, viz zredukované v jednoho Boha věřiti budeš]. Osvobozuje od závislosti na tom, co není Bůh. Od modloslužby.
Nezájem a lhostejnost má v posledku ve svých projevech výrazné rysy modloslužby. Takový postoj k víře není ani přitakání, ani odmítnutí. Nechal jsem to plavat a jdu si za svými věcmi. To znamená, že se zříkám odpovědnosti za kvalitu své víry. Víra zůstává nedozrálá, protože pro ni nic nedělám. Zpravidla proto, že nechci, nebo se mi nechce, vynaložit námahu modlitby, poznávání Boha i hledání pravdy… Chci si [u]žít svůj život po svém, dělat co se mi líbí, co mě baví, a co se mi chce. Víra? Když zbude čas. Ostatní je důležitější. Nakonec mě to zcela pohltí. Nechávám se emocionálními motivy zmítat a vláčet životem, místo abych život racionálně a odpovědně uchopil do svých rukou. Je to nezralý postoj nejen k víře, ale také k životu, jak ještě uvidíme.
O. Pavel – Reverend
