10. Kam se díváš, čemu nasloucháš… tam kráčíš

Tak toto je třetí cesta. Mohu být vychován ve víře v křesťanské rodině, od dětství chodit do kostela, přesto moje víra na prahu dospívání jde pomalu a jistě jde „do kopru“ nebo „do kytek“, protože jsem si našel svou modlu. Z víry zbude jen „nálepka“, či „visačka“. Stane se přívěskem mého života. Nechci ho úplně vyhodit, ale nevím [jako Jan Neruda ve známé povídce]: „Kam s ním?“ Zasunu ho do sbírky zbytečných věcí, až z něj zůstane… co? Říkám tomu zbytková [reliktní] víra. Je tu ještě pořád ten ne zcela zapomenutý základ. Lze se vrátit, nebo lépe vyjít na cestu. Jenže takový člověk si obvykle myslí, že věřící je. Ale žije své křesťanství jen napůl, a kde se mu to nehodí do krámu, si jde svou cestou. Žít poloviční, vlažné křesťanství [jen tak jako] se míjí smyslem.

Vývojová psychologie [viz dále] hovoří o „3. úrovni vědomí“ které nazývá mytické členství, a o jeho rysech: nedostatek osobní odpovědnosti, přemrštěná konfrontace se skupinou sdílející stejné zájmy a touhy, konformita [nekritické ztotožnění; bezvýhradná loajalita] k hodnotám skupiny. Vesměs jde o ne-evangelní hodnoty.

Jak jsem to řekl o sobě? Nezájem a zaujetí svými věcmi, žil jsem si spokojeně po svém. To je charakteristika našeho přirozeného směřování. Sv. Pavel tomu říká přirozená mysl. Vyjadřuje to slovy: ´smýšlet přízemně [zájem jenom o věci pozemské] ´ [F 3:19] ´myslet jen po lidsku [podle těla]´ [1K 3:1 sr 2K 5:16], ´žít jak si žádá tělo a dělat co se tělu zachce´ [Ef 2:3 aj]. To je uzavřené, omezené smýšlení. Obrácení se do sebe a k sobě. Pán Ježíš to nazývá starost – přemrštěné, nepřiměřené starání se [Mt 6:25nn]. Pak není čas podívat se jinam.

Písmo hovoří o tvrdosti srdce. Srdce je v obrazném jazyce Písem sídlo myšlení, porozumění, vnímavosti, pozornosti a ztišení [ne citů a emocí jak to chápeme my]. Písma hovoří o srdci kamenném, zbytnělém, ztučnělém, zarostlém sádlem… Anebo naopak o srdci pozorném, vnímavém, pokojném, čistém, pokorném, a tichém… ´učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem´ [Mt 11:29 sr Mt 5:3-9].

Záleží na tom, kam se díváme! Kam je obrácena naše mysl? Čím jsme upoutáni? Co nám vládne a co námi zmítá? Emoce a touhy? Je to náš přirozený sklon soustředit se na sebe a být pohlceni sami sebou. A Ježíš nás vyzývá, abychom se tomu svobodně vzepřeli, a podívali se jinam. Mimo sebe a nad sebe: ´mějme oči upřeny na Ježíše´ [H 12:2]. Stoupněte si na začátky cest a dívejte se, ptejte se… najdete pokoj pro své duše´ [Jr 6:16].

Je v nás neukojitelná touha po štěstí, naplnění… a hledáme ho na všech cestách. Je to vesměs nevědomá, podvědomá touha. Ale „cesty“ po kterých často jdeme a které „slibují štěstí“ je nemohou zajistit. Představují jen „částečné dobro“, chvilkové, které nás nakonec neuspokojí a rychle vyprchá. Ježíšovo ´kajte se [obraťte se, změňte smýšlení]´ znamená změnit směr, v němž hledáme štěstí.

O. Pavel – Reverend