Klekám na kolena před Otcem… ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů. Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem po všechna pokolení na věčné věky. Amen‘[Ef 3:14-21].
Žijeme svůj přirozený život v trojrozměrném životním prostoru. Čtvrtým rozměrem našeho života je plynutí času. Analogicky můžeme tento obraz aplikovat na život víry. Zatím jsme se pohybovali po přímce víry. Tímto jedním rozměrem – přímkou – je naše osobní víra. Křesťanská víra – zůstaneme-li u tohoto obrazu – je ale ´trojrozměrná´. Žádný rozměr není nedůležitý. Ale teprve všechny tři společně tvoří prostor křesťanské víry. My jsme se v předchozích tématech těchto rozměrů vícekrát dotkli, protože osobní víru nelze z ostatních souřadnic vypreparovat. Soustředili jsme se však především na ni. Je čas soustředit se na ostatní souřadnice víry.
Délka křesťanské víry – pohyb po přímce v čase – je naše trvalé svobodné rozhodnutí pro Boha a pro Krista, naše úsilí o hledání a nalézání pravdy, snaha o poznání, pochopení, ´porozumění tajemství Kristovu´, námaha modlitby a života z víry v pravdě a lásce…
Šířka křesťanské víry –je víra žitá ve společenství víry, v církvi – novém Božím lidu – ve společenství nového lidstva. Písmo vyjadřuje Boží vztah ke každému z nás slovy ´Bůh mě zná jménem´. Bůh jedná s každým z nás jako s originálním jednotlivcem, ale nechce s námi jednat, a ani nejedná, jako se soukromníkem. Jedná se mnou jako s originálním jedincem, který je údem živého organizmu nového lidstva – církve. Jako každý z nás a všichni společně potřebujeme Boha, tak se také potřebujeme navzájem. Vztah k Bohu je neoddělitelný od vztahu k lidem [prvotně k bratřím a sestrám a následně ke všem]. Ježíš to vyjadřuje v syntéze dvou, ve Starém zákoně od sebe oddělených, slov: ´Miluj Boha nade vše a bližního jako sám sebe´ [Dt 6:5 + Lv 19:18 = Mt 22:34nn].
Výška, nebo z jiného pohledu hloubka křesťanské víry je nejdůležitější a základní. Z ´ploché víry´ našeho lidského usilování, které je nutné, ale nedostatečné – jak ještě uvidíme – činí víru prostorovou, směřující do Božích výšin, nebo do nejhlubší hloubi, k hlubinám Božího tajemství. Bůh totiž chce a ´má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme´ [Ef 3:20]. Výška a hloubka je Boží dílo s námi a v nás.
V křesťanství totiž nejde prvotně o to, co chceme a konáme my – se sebou, pro druhé, pro Boha – ale co Bůh koná s námi. Nejde o to, stát se díky evangelním hodnotám vcelku slušnými lidmi. To Bohu nestačí. Bůh z nás chce učinit nového člověka, nové lidi, nové lidstvo. Lidi podobné Kristu, kteří jak on budou v sobě mít plnost Božího života, jejichž tvář bude, jako Kristova na hoře Tábor, zářit krásou a mocí lásky, kteří budou moci, jako Ježíš, kráčet po hladině moře.
Jsou to obrazy a přirovnání, a přesto, to co se za nimi skrývá je nejskutečnější skutečnost. Pravá realita, přesahující veškeré naše pomyšlení. A Právě toto chce Bůh s námi a pro nás učinit.
O. Pavel – Reverend
