Když jsme my salesiáni v r. 1991 přišli do Sebranic, museli jsme faru učinit obyvatelnou. Otec Landa žil jen v několika místnostech, a ty si upravil tak, jak potřeboval. Ostatně, proč by to dělal jinak? Nás ale bylo deset a chtěli jsme obydlet faru celou. Mnozí z vás víte, že to bylo hodně práce a jsem vděčný vám všem, kdo nám jakkoliv pomáhali a děkuji vám za to.
Byl jsem tu pouhé tři měsíce. Potom mě představení poslali jinam… A za tu krátkou dobu se fara skutečně stala obyvatelná pro nás všechny. Ta nejhrubší práce byla hotova. Přesto to byl jen začátek. Bylo třeba vykonat ještě mnohé a konec konců, není ta práce zcela hotová dodnes… Jistě víte z vlastní zkušenosti o čem mluvím.
Ale proč o tom mluvím? Uvádím to jako příklad. A zde je druhý. Když se ohlížím nazpět k počátkům mého křesťanského života, myslím, že se mi asi během stejně dlouhé doby podařilo odstranit většinu hrubého haraburdí ze života. Něco zbylo a usilovně jsem na tom pracoval. Už to sice nebylo jako po másle, ale nevadí, jsem ochoten tu námahu podstoupit. Nevěděl jsem ale, že na to sám nestačím. Vím a věděl jsem i tehdy, že k tomu potřebuji Boží pomoc… To, co mi tehdy ještě nedošlo bylo, že se stále spoléhám hlavně sám na sebe, a na své síly. Že jsem ještě zdaleka nedal Kristu všechno… A dokonce, že vlastními silami nejsem schopen ani změnit sám sebe ani úplně se dát Kristu. Myslím, že podobnou zkušenost udělal, nebo udělá, každý z vás, když se opravdu rozhodne pro Krista a chce mu dát celý svůj život.
Mnohé ve svém životě mohu změnit. Mohu se zbavit různých zlozvyků, špatných náklonností, opustit špatnou partu, která mě odvádí od Krista. Mohu změnit některé své špatné jednání, mohu se cvičit v sebeovládání, mohu se stát lepším člověkem, čestnějším, pravdivějším, opravdovějším… Ale nedokážu změnit svou povahu. Mohu se naučit ji do jisté míry ovládat, mírnit… ale v nestřeženém okamžiku tyto špatné povahové vlastnosti vybublají napovrch… Jinými slovy, mohu se, když vyvinu úsilí, zbavit některých svých hříchů, ale nejsem schopen sám se zbavit své hříšnosti, náklonnosti ke hříchu.
Po létech úsilí mi to začalo docházet. Četl jsem a rozjímal slova svatého Pavla, kde naříká sám na sebou. Ukazuje však také východisko a dává naději. Zde ta slova jsou.
‚Víme přece, že Zákon je duchovní; já však jsem tělesný, zaprodaný hříchu. Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím… Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci… Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A tak tedy tentýž já rozumem sloužím zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu‘ [Ř 7:14-25].
O. Pavel – Reverend
