K čemu jsme se dobrali? Pokusíme se o shrnutí. Nejprve si ale poslechněme parafrázi slov významného křesťanského [anglikánského] myslitele, filosofa a spisovatel S. C. Lewise. ´Není-li křesťanství pravdivé, je bezvýznamné, je-li však pravdivé, potom neexistuje nic důležitějšího!´ Můžeme to říci i jinak. Křesťanství má tak zásadní význam pro smysl a naplnění lidského života, že tázání se po jeho pravdivosti, a následně jeho přijetí [nebo odmítnutí], je doslova otázkou života a smrti. ´Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ…´ [Dt 30:19].
Krátce po své konverzi mi tento fakt začal být jasný. Tedy jasný zprvu intuitivně, teprve později stále více i na základě rozumové reflexe a poznání. Zde je výchozí bod života z víry, nejen pro mě, pro každého. Nebudu usilovat o autentický křesťanský život, nebude-li mi toto jasné a nebudu-li si to neustále připomínat.
Když toto přijmu jako pravdivé, přichází čas rozhodnutí. Křesťanská víra je rozhodnutí věřit. Takové rozhodnutí není jednorázové [i když samozřejmě má svůj okamžik počátku], je třeba ho dělat opakovaně, doslova na každém kroku svého života znovu a znovu. V křesťanství se tomu říká trvalá metanoia – obrácení. Toto je čin člověka. Přesněji – odpověď člověka na Boží oslovení. V tomto rozhodování nás už také jemně směruje Bůh v nás – Duch svatý. Je to tedy společný čin Boží a můj, ale může dále růst jen z mého rozhodnutí – přitakání Božím záměrům.
V našem životě je mnoho věcí, které tomuto rozhodnutí brání, nebo se ho usilují zvrátit. Těch se musím pomalu [raději rychle], ale jistě zbavovat. To je bolestivé.
Prvním výtěžkem mého rozhodnutí pro Krista je, že se stávám lepším člověkem. Moje úsilí přináší první plody, sláva mi, Bůh ze mě jistě má radost. A víte co? Opravdu má. Ale nespokojí se s tím. My možná ano, ale on ne. Vypůjčím si slova jiného velkého křesťanského myslitele Georgea MacDonalda: ´každého tatínka potěší první krůčky jeho dítěte. Přesto by se žádný otec nespokojil s ničím menším, jež s pevnou mužnou chůzí dospělého syna. Podobně je to s Bohem – je snadné ho potěšit, je těžké ho uspokojit´.
Čím opravdovější je naše úsilí, tím citlivější začne být naše svědomí. Za hrubým harampádím, které jsme vyhodili, nacházíme další a další věci, které s Kristovým duchem neladí. Nejde jenom o skutky, jde i o slova a myšlenky. Leccos vylepšíme, zmírníme…ale dojdeme do bodu, kdy zjistíme, že na to nemáme. To je to Pavlovo ´já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?´ [Ř 7:24].
Co zbývá? Mohu si říci, na víc nemám, bude to muset stačit. Basta. To se podobá rezignaci a po ní následuje regrese. Pomalu upadám zpět do starého života. Nazval bych to spokojenost s málem, nebo spokojenost sám se sebou. Řešení to ale není. Může mě to vést k beznaději a zoufalství a k tendenci všechno vzdát, protože to nemá smysl. Opustit víru a jít jinou, starou cestou. To ale také není řešení.
Řešením je Pavlova otázka: ´Kdo mě vysvobodí´ [Ř7:24] a následně jeho odpověď: ´Je to možné skrze Ježíše Krista, našeho Pána´ [Ř 7:25]. Nepotřebujeme jen vylepšit svůj život, nestačí jen naslouchat Božím radám do života, nestačí jen prosit o Boží pomoc, potřebujeme VYKOUPENÍ.
O. Pavel – Reverend
