Vyvstává však otázka. Jak Živý Bůh jedná? Jak jedná v dějinách, ve společenství Božího lidu, ve mně osobně? Nabízí se jednoduchá odpověď. Bůh jedná tak, že lidem něco přikazuje a čeká, že ho budou poslouchat. V Bibli prý jde především o etiku, o morálku, o mravnost, o soubor směrnic pro člověka a církev, o souhrn toho, co od nás Bůh očekává. Často to dnes slyšíme, mnohdy je to naše zkreslená představa o křesťanství. To už kdysi říkali farizeové a učitelé zákona. A ti přece svatým Písmům nějak rozuměli… Vypreparovali si z Tóry 613 příkazů a zákazů, přidali něco z tzv. ´podání otců´ a byli spokojeni s jejich přísným zachováváním. Toto vše dodržet byl základ zbožnosti mnohých a s tím spojená jejich představa o vlastní spravedlnosti před Bohem. Jako by Bůh, když vyvedl lid z Egypta a uzavřel s ním na Sinaji smlouvu řekl: ´Tady máte pravidla [tj. desatero]. Když podle nich budete žít, bude všechno v pořádku. Uvidíme se později…´
Žel, jen málokteří byli tak důslední, aby si uvědomili, že Boží nároky nelze splnit z našich vlastních lidských zdrojů. Vždyť které lidské srdce je tak plné lásky k Bohu a bližnímu, že už v něm na nic jiného nezbývá místo?
Ježíš v nás tuto iluzi – iluzi naší vlastní spravedlnosti – boří. Především v ´horské řeči´[Mt 5- 7] a na mnoha dalších místech svého učení. Apoštol Pavel to vše dobře pochopil a vyjádřil ve výše citovaném místě z listu do Říma [Ř 7]. V listě do Filip pak, mimo jiné, píše: ´…co do spravedlnosti, která spočívá v zachovávání Zákona, byl jsem bez úhony´ [F 3:6]. Ale vzápětí dodává: ´Pro něj [tj pro Krista] jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak… nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá [zachováváním] Zákona, ale tu, [která se dává] tomu, kdo věří v Krista [tj. pevně stojí v Kristu], totiž tu, která je od Boha a závisí na víře [tj. přilnutí k jistotě Pravdy]´ [F 3:8n].
Musí to tedy být jinak. V Bibli nejde prvotně o to, co od nás Bůh očekává. Bible je svědectvím o tom, co Bůh sám udělal a stále dělá pro nás a s námi, ne co my děláme pro něho. Samozřejmě, že nás Boží dílo, Boží láska – nikoli ovšem litera Zákona – vyzývá a vede k vděčnosti a věrnosti Božímu slovu, ale to je až druhá půle věty. To zásadní, co říkají Písma je: Bůh jedná. Zasahuje, zachraňuje, vysvobozuje, žehná, odpouští, napravuje, obnovuje… Boží zásahy, Jeho vysvoboditelské jednání, Jeho tvůrčí působení s člověkem a v člověku – to je jádro celé Biblické zvěsti.
Vraťme se ještě na skok k tzv. desateru. Už jsme se tohoto tématu dotkli [sr téma č.9]. Nalezneme zde to, o čem jsem výše mluvil. První přikázání: ´V jednoho Boha věřiti budeš´. Budiž. Ale v Bibli to tak není. Je to naše zkratka a ne zrovna nejšťastnější. Najděme si to v knize Exodus [Ex 20:1-17]. Celý text má charakter smluvního vztahu a na začátku nejsou příkazy, ale Boží čin. První slova zní: ´Já JHWH [tj. Hospodin] Bůh tvůj, který způsobil tvoje vychvácení zde země micrajim [tj. z dvojího sevření, z kleští otroctví a smrti] z domu otroků´.
Smlouva má počátek ve zcela konkrétním Božím osvobozujícím činu z neřešitelné situace, vytržení z hrobu. Boží lid je konfrontován s tím, co s ním Bůh udělal, dělá a bude dělat nadále. Co s sebou nese, nebo co obsahuje tento vnější osvobozující Boží čin? Jeho součástí je vnitřní osvobozující Boží čin – osvobození od způsobu života otroků, kteří o sobě nemohou rozhodovat. To je obsah a smysl dalších devíti Hospodinových slov [říkáme, opět ne příliš šťastně, přikázání]. Dekalog je charta života svobodných lidí, žijícím novým životem, k němuž je osvobodil, a který v nich působí Hospodin.
O. Pavel – Reverend
