Co tedy Bůh s námi dělá, jak a k čemu nás osvobozuje? Pokusme se vyjít z charakteru Božího stvořitelského a vykupitelského díla. Výchozím bodem bude jedna ze základních křesťanských filosoficko-teologických myšlenek středověkých vědců*). Ale dovolte mi nejprve malou odbočku, která se týká zrození vědy a tuto myšlenku obsahuje.
Následující tvrzení jsou dobře odůvodněná. Jsou to historická fakta. Rozvedení tématu však zdaleka přesahuje možnosti této stati, vyjádřím se tedy stručně [tématem se zabývá např kniha Ch.Thaxton: Duše vědy z 1994, česky vydavatelství Návrat domů 1997. Bude to též téma jedné z budoucích katechezí pro dospělé s názvem ´Křesťanský původ vědy´].
Způsob myšlení, který dnes známe jako vědecký, s důrazem na experimentování a matematicky přesné formulování, vznikl v jediné kultuře – v západní Evropě. Pomocí pouhých praktických znalostí a čistě praktických zásad, vytvořilo v průběhu dějin několik kultur [od Číňanů po Araby] vyšší stupeň učenosti a technického rozvoje než středověká Evropa. Moderní vědě jako systematické disciplíně však dala vzniknout právě ona, a nikoli tyto vyspělejší kultury. Právě středověká křesťanská Evropa se stal kolébkou moderní vědy – došlo k tomu tam a nikde jinde.
Právě a jedině křesťanství [a křesťanské myšlení] poskytlo živnou půdu, myšlenkový i praktický rámec a také morální předpoklady ke zrození vědy. Již jsem zmínil [viz téma 14] že křesťanské myšlení tvořilo pozadí v podstatě pro veškeré vědecké diskuze. Při snaze o poznání a pochopení světa začínali vědci u Písma a Stvoření – tedy u Božího slova a Božího světa. Obě oblasti však uváděli do vztahu prostřednictvím filosofie. Křesťané, kteří sdíleli stejná teologická přesvědčení, mohli přijímat různá filosofická pojetí přírody. K neshodám docházelo především mezi křesťany o tom, která filosofie přírody přináší nejlepší způsob, jak pojmově pochopit Bohem stvořený svět a povahu Božího vztahu k němu.
Jeden z těchto filosoficko-teologických směrů, který má svůj počátek na sklonku 13.st, se nazývá voluntarizmus, což můžeme přibližně přeložit jako libovolnost. Tato libovolnost ve vztahu k Božímu dílu stvoření znamená, že Bůh není při svém díle vázán ničím mimo sebe sama. Boží stvoření by tedy mohlo být libovolně jiné, než jaké je, protože plně závisí na zcela svobodném Božím rozhodnutí [dokonce by mohlo i nebýt, neboť stvoření není nutné]. Na druhé straně však je Bůh ´vázán´ svým vlastním charakterem. To znamená, že Bůh tvoří tak, aby to bylo v souladu s tím, jaký On sám je.
Tato libovolnost stvoření na jedné straně odráží Boží naprostou tvůrčí svobodnou vůli a všemohoucnost, stvoření mohlo být libovolně jiné. Současně je tato libovolnost těsně a neoddělitelně spjata s Božím ´charakterem´, Jeho uspořádaností, a věčným rozumem… Svět nemá svou vlastní vnitřní inteligenci, odráží však inteligenci Boží. Je tedy inteligibilní – to je rozumem pochopitelný. Nechme však stranou vše důležité, co z této výpovědi vyplývá pro vědecké myšlení.
Soustředíme se pouze na to, co souvisí s naším tématem: stvořený svět odráží Boží charakter. Stvořený svět vykazuje na různých úrovních určitý stupeň podobnosti s Bohem. Má charakter, který je podobný charakteru Božímu. [*)
Zde v jistém smyslu předjímám, protože výraz ´vědec´ se v té době nepoužíval. Začal užívat až v r.1834]
O. Pavel – Reverend
