Pokusme se shrnout, co jsme zatím řekli. Stvoření vychází z Boží ruky jako velmi dobré [sr Gn 1:31], smysluplné a neodvratně směřuje ke svému dovršení. Nic a nikdo v tom nemůže Bohu zabránit [srZj]. Bůh tvoří podle svého charakteru a stvoření Boží charakter, včetně jeho dobroty, odráží. Je mu podobné, je jeho obrazem. V nejvyšší míře to platí o člověku, ale stvoření člověka, není dokončené. Boží obraz [H célem] je v něm pouze potenciálně, jako reálná možnost, k níž může každý člověk směřovat a také dospět. Svatá Písma jsou svědectví o Živém Bohu, který jest a který jedná a skrze své tvůrčí slovo/Slovo vede člověka k jeho dovršení. Tvoří nového člověka v němž bude v nás – avšak pouze za naší svobodné spolupráce – Boží obraz plně realizován. To je, z jednoho zorného úhlu, pohled nastav, ve kterém se lidstvo nachází.
Boží slovo – a smysl lidského života – není prvotně o morálce, ale o Božím tvůrčím díle s člověkem, pro člověka a v člověku. V křesťanské koncepci víry nejde prvotně o to, jak žijeme, protože standardy Božího charakteru jednoduše nedokáže meze svých vlastních zdrojů naplnit. To také konstatuje sv. apoštol Pavel ve výše citovaném slově [Ř 7:14-25]. Tomu odpovídá také naše zkušenost. Kdo je k sobě pravdivý, ví, že v našem lidském bytí vládne hřích – zlo, lež.
V Božím dobrém stvoření je tedy přítomný cizorodý, nepřátelský prvek – zlo, hřích, lež. Kde se zlo vzalo? Proč to Bůh připouští a trpí? Kdo je za zlo zodpovědný? Má Bůh vůbec moc a vůli se nějak se zlem vypořádat, a odstranit ho?
Podobných otázek bychom mohli položit více. Ne na všechny máme vyčerpávající odpověď. Bůh nám je nedává. Ale odpovědi, které Bůh dává, jsou dostatečné k tomu, abychom věděli, co máme dělat, kam směřovat, a tak mít naději…
Bůh je pravda [světlo]. Opak pravdy je lež [tma]. Pravda je tvůrčí, lež je destruktivní. Hřích, zlo je lež. Lež je typem hříchu. Bytostná vzpoura proti pravdě. Bůh zlo nestvořil, ani nemohl. To by popíral sám sebe… Bůh však stvořil [připustil, riskoval] možnost zla, hříchu, lži tím, že stvořil svobodné bytosti. Bez svobody by ve stvoření nemohla existovat láska.
Lásku nelze vnutit ani vynutit, lze ji jen svobodně darovat a svobodně přijmout. Láska je podstatou, nejvyšším principem, všeho bytí, protože Bůh je láska ́ [1J 4:8.16] sám v sobě, ve svém trojičním, vztahovém, nestvořeném bytí. Stvoření je– skrze svobodné bytosti – pozváno k účasti na této lásce v pravdě. Svoboda by však nebyla možná, kdyby neexistovala možnost si cestu lásky a pravdy nevybrat.
Zodpovědnost za existenci zla nenese Bůh, ale stvořené svobodné bytosti. Prvotně padlí andělé, kteří cestu pravdy a lásky odmítli, jak dosvědčuje Ježíš– ́ďábel je od počátku vrah, lhář a otec lži ́ [srJ 8:44]. Vzbouřili se proti pravdě své stvořenosti z Boží lásky. Druhotně pak, jak dosvědčují Písma, nese zodpovědnost za zlo padlé lidstvo, které ďábelské lži přitakalo. Důsledek této vzpoury pro člověka je trvalý stav ztráty Boha [či ztráty vědomí Boží blízkosti]. Stav, který nám brání přístupu k Bohu – stav smrti. Pro člověk je nemožné tento stav zvrátit. Nežijeme v pravdě, žijeme ve lži. ́Jsme nejen nedokonalí lidé, kteří potřebují růst, jsme také vzbouřenci, kteří potřebují složit zbraně ́ [C.S.Lewis: Problém bolesti].
Avšak ́Co je nemožné u lidí, je možné u Boha ́[L 18:27]. Bůh ve Vtělení, v člověku Ježíši Kristu, vstoupil do našich dějin a udělal to, co my sami, z našich lidských zdrojů, schopni udělat nejsme. Vzal všechno zlo na sebe a na kříži ho definitivně zničil, porazil jeho původce – Zlého, ́rozdrtil hlavu hada ́ [sr Gn 3:15].
O. Pavel – Reverend