Budu se ještě chvíli zabývat tím, čemu říkáme dědičný hřích [též dědičná vina, prvotní hřích, prvotní vina]. Především musím zdůraznit, že tento fakt, či stav lidstva, není hřích, a není dědičný. Je to charakteristika stavu, ve kterém se lidstvo od počátku nalézá. Používám rád termín lidský úděl. V posled je ale málo důležité, jaký termín použijeme.
O lidském údělu hovoří 1.Kniha Mojžíšova, Gn2-3.Podotýkám, že kpt. 1-11 knihy Genesis nejsou popisem historických událostí. Stručně řečeno: jde o tzv. narativní[vyprávěnou] teologií – která sděluje teologické[náboženské] skutečnosti [pravdy], oděna do hávu historiografické formy. Dějinám se nevymyká, ale není jejich popisem. Nebo tzv. zpětné proroctví, které podává Bohem inspirované* sdělení o skutečnosti, původu, stavu a smyslu počátků světa, člověka, zla…aj. Jeden pohled na lidský úděl jsme již uvedli [srkpt.20a 32 o nedokončeném stvoření člověka]. Podívejme se na něj z biblického pohledu knihy Genesis. Nepůjde ale o celkový výklad Gn 2-3, všimneme si jen některých aspektů.
Vyprávění obsahuje Boží varování [zákaz] ́nejíst ze stromu poznání dobra a zla ́ [sr Gn 2:17]. Člověk, sveden hadem, toto varování nerespektoval a nese důsledky svého činu – ztratil přístup ke stromu života, před čímž ho Bůh varoval. Dále se říká, jakým způsobem se Bůh se vzniklou situací vypořádá –
́semeno ženy potře hlavu hada ́[sr Gn3:15], a tím bude onen neblahý stav zvrácen. Hovoříme o pádu člověka a Božím zaslíbení – o vykoupení [vytržení] ze vzniklé situace.
Jaký je smysl příběhu? Gn 2-3 hovoří o tom, jaká je realita vztahů mezi Bohem a stvořením[člověkem]. Bůh je Bůh a člověk je stvoření, na Bohu zcela závislý. Je to Bůh, který určuje [zná] pravidla a pravdivost těchto vztahů [jakýsi smysluplný návod k použití]. Bůh se o stvořeného člověka láskyplně stará a dává jeho životu poslání a smysl. Pečovat o stvoření, střežit svůj domov, a zachovat pravdivost vztahů. Slovo poznání [zde dobra a zla] v Písmech nevyjadřuje aktivitu intelektu, ale bytostné přilnutí. Znát znamená zakusit, ochutnat, dát se a přijmout, ztotožnit se… Co je dobré [pro člověka]a co ne, ví Bůh. Vždyť je jeho tvůrcem. Poznání dobra a zla znamená vlomit se do Božího hájemství [sr ́budete jako Bůh ́Gn3:5]. Ustanovit se arbitrem toho, co je promne dobré a co zlé. Být na Bohu nezávislý. Sám si rozhodnout o svém štěstí. Důsledkem je, že zlo, které člověk ochutnal, ho zcela ovládlo, a oddělilo od Boha–a tím od života.
Boží varování: ́V den, kdy z něho pojíš, smrtí zemřeš ́ [Gn 2:17] se obvykle chápe jako hebraizmus, s významem ́musíš zemřít ́. Můžeme ale v pochopení těchto slov jít dál: ́Smrtí nevejdeš do života, ale do smrti ́. Přirozený život [biblicky bios], který člověk má, se přirozeně uzavírá smrtí. Smrt je přirozený úděl člověka. Ale Božím záměrem je, aby smrtí vešel člověk do života. Do Božího nestvořeného, nadpřirozeného, věčného života [biblicky zóé]. To je součástí obdarování a láskyplné Boží péče o člověka. Následek lidské vzpoury však je, že se člověk odřízl od Boha a smrtí nevstupuje do života [zóé], ale do smrti [šeól] –kde Bůh není přítomen. Je to stav jakéhosi bytí-nebytí bez Boha: ́Tebe nechválí šeol, tebe ne velebí smrt…nedoufají v tvou věrnost [pravdu], kdo sestupují do jámy ́ [Iz 38:18].
Ještě jednou zdůrazňuji: Zde nejde o nějaké neurčité mytologické vyprávění. Boží slovo nám nesděluje kdy, kde a jak člověk propadl zlu. Sděluje nám stav a situaci člověka, jaká od počátku je [sr nedokončené stvoření člověka].[*inspirace je z latinského in-spiró tj v-dechnuto –rozuměj Duchem svatým sr 2P1:20n].
O. Pavel – Reverend
