Ve vyznání ́Slovo se stalo tělem ́ se nutně prolínají dvě ústřední tajemství křesťanské víry: Tajemství osoby Ježíše z Nazareta a tajemství Trojjediného Boha [tajemství mystérion viz kpt. 17, zvl citát C. Tresmontanta]. Co znamená, když vyznávám ́Věřím v jednoho Boha, Otce, Syna a Ducha svatého ́ – tedy v trojjediného Boha? Co znamená, když vyznávám ́Bůh se stal člověkem ́ a že ́Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk ́? Dovolím si opět jeden exkurz.
V prvních křesťanských staletích [především ve 3-7. st., a zvláště na prvních velkých koncilech] probíhal v církvi velký a těžký zápas víry o tato tajemství. Byl veden snahou ochránit víru před jejich nesprávným výkladem, úsilím o jejich správné pochopení, a z toho plynoucí zápas o jejich slovní vyjádření. Velmi zjednodušeně řečeno – plod tohoto zápas je shrnut ve formuli vyznání víry [krédu], které recitujeme každou neděli při bohoslužbě [tzv. Nicejsko-Cařihradské vyznání víry].
To, co musíme mít stále na paměti je, že naše výpovědi o těchto tajemstvích se nemůžou stát plným pochopením Boha a Krista, nebo jejich definicí. Jsou to mezní výpovědi, gesta poukazující na nepojmenovatelné. Boha [ani osobu Krista] nelze vtěsnat do škatulek lidského vědění a nedostatečných pojmů. Bůh je vždy větší než naše představy, kategorie, pojmy a výpovědi. Nekonečně je přesahuje. Nebo jinak: ́Tyto pojmy platí jen tehdy, jsou-li zároveň označené jako nevhodné a považujeme-li je – ve vztahu k Boží realitě – jen za ubohé koktání. A nic víc ́ [J. Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI].
Po této stručné vsuvce se vraťme k vyznání ́Slovo tělem učiněno jest ́, Bůh se stal člověkem, Bůh se vtělil. Jak vyjádřit co to znamená? Do té míry, jak to dovolují naše nedostatečné pojmy, jsme už odpověděli. Slovo, Logos je sám Bůh, tělo, sarx je celá, úplná lidská bytost, byl učiněn [stal se], egeneto je božské pasivum, které říká, že jde o stvořitelský Boží čin.
Bolavou patou však zůstává právě poslední výraz: stal se, byl učiněn, egeneto. Bůh se totiž ničím nestává, tím méně může být něčím učiněn. Církev to ve svém učení vyjadřuje slovy: ́Bůh je substance [bytí] duchovní [nemateriální], jedinečná, absolutně jednoduchá a neměnná ́ [První Vatikánský koncil r.1870], ́v Bohu není žádné složitosti ́ [sv. Tomáš Akvinský]. Zkusím to vyjádřit jednoduše. Bůh je věčně takový, jaký je. Říkáme, že je plně uskutečněný. Nepotřebuje měnit nebo rozvíjet své bytí. Nepodléhá žádným změnám, lidově řečeno: nepřevléká kabát, nestává se něčím jiným, než čím je. Písma [list Židům – Hebrejům] podobně hovoří o Kristu: ́Ježíš Kristus [je] týž včera i dnes i do [budoucího] věku ́ [H 13:8].
To samozřejmě neznamená, že Bůh je nějaké pasivní, strnulé petrifikované [zkamenělé] a netečné bytí. Je naopak dynamický, láskyplný Tvůrce, tvůrčí aktivita sama… ́Bůh žárlivě milující [tj plný žáru nezištné sebe darující lásky Ex 20:5]. Jde o něco jiného. Jde o to, že Bůh se nepřevlékl za člověka, aby se mohl vloudit mezi nás, ani se v člověka [jako mávnutím kouzelného proutku] neproměnil. Nepřevlékl pro setkání s námi v Ježíši Kristu kabát. Nenasadil si, jako starověký herec, lidskou masku. Bůh je svrchovaně pravdivý a projevuje se takový jaký je a neprojevuje se takový, jaký není.
O. Pavel – Reverend
