Logos byl tím pravým světlem, osvětlujícím každého člověka. Přicházel do světa. Ve světě byl a svět skrze něho povstal, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali ́ [J 1:9-12].
Pravým světlem pro lidstvo je Bůh, Vtělený Syn, ten Přicházející [sr Zj 1:8]. Vzhledem k němu je Bohem stvořené světlo z Gn 1 pouhým stínem. Ve slově přicházel vidíme celé dějiny Božího zjevení, postupné přicházení Boha do lidských dějin a do života lidí, od Abrama až po událost Vtělení, jímž zjevení vrcholí. Ve Vtěleném Logu je, doslova a fyzicky, Bůh s námi [‘immánú ’él Iz 7:14 cit Mt 1:23], jeden z nás.
Zásadní význam však mají slova: poznat –nepoznat, přijmout – nepřijmout, a z nich vyplývající: uvěřit – neuvěřit. Poznání [da‘at] a sloveso poznat[jádá‘] není ve svatých Písmech pouze záležitost intelektu tj. rozumová znalost něčeho, ale poznání bytostné. Jde především o blízký, intimní vztah osob, osobní zkušenost s někým. Poznat, to je zakusit, ochutnat, přilnout, sjednocovat se s poznávaným… a též pochopit, porozumět někomu, srov. ́porozumění tajemství Kristovu ́ [Ef 3:4].
Přijmout [lákách lambanó a zvláště paralambanó]pak znamená vzít k sobě. Evangelista zde rozlišuje: ́svět ho nepoznal ́ [J 1:10], ́vlastní ho nepřijali ́ [J1:11]. Jistě si vzpomeneme na Ježíšova slova: ́Oheň jsem přišel vrhnout na zem… myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, říkám vám, ale rozdělení ́ [L12:49n]. Událost Vtělení působí rozdělení lidstva v řádu bytí [ontologické]. Na ty, kteří poznali, zakusili, porozuměli, vzali k sobě… a na ty kteří odmítli, nebo zůstali lhostejní.
Zde je zřejmé, oč jde v křesťanství. Jde o přijetí Osoby Vtěleného Syna, přilnutí ke Kristu, vytváření a prohlubování přátelského, láskyplného vztahu s ním. Vše ostatní je druhotné, ač ze vztahu s Kristem logicky a nutně vyplývá. Právě toto poznání a přijetí Krista nazýváme víra, uvěření. Přesně to totiž znamenají slova: ́ti, kdo věří v jeho Jméno ́. Jsou to ti, kteří poznali a přijali Krista k sobě. Ti kdo poznali, a přijali jako dar smysl stvoření, lidských dějin a lidského života, který se naplňuje ve Vtěleném Synu– člověku Ježíši Kristu a následně v těch, kdo jsou jeho. ́Věřit ve Jméno ́ pak znamená, být si na základě poznání a zkušenosti s Ježíšem jistý věrnosti a pravdivostí Boha a Božího slova/Slova, a přilnout k němu.
Důsledek, nebo plod poznání, přijetí a uvěření ve Jméno pak vyjadřuje věta: ́Těm, kteří ho přijali, dal moc [exúsia] stát se Božími dětmi, těm kteří věří v jeho Jméno ́ [J 1:12]. Poznání a přijetí osoby Ježíše, tj. uvěření ve Jméno, působí v člověku existenciální proměnu bytí, tj. synovství, či Boží dětství, a život [zóé]. Stáváme se syny v Synu. Je zřejmé, že to není naše vlastní úsilí, kterým dosahujeme život a synovství. Moc [doslova pravomoc] být Božími dětmi je moc darovaná Bohem skrze přilnutí ke Kristu. Evangelium nám odhaluje Boží tajemství smyslu lidského života, naší budoucnosti a cíle. Víme a zakoušíme, že to tak je, a přesto, tajemství tohoto Božího díla v nás, zůstává zároveň skryté. Nevíme jak tuto proměnu z našeho nitra, toto utváření nového člověka, Bůh činí, i když známe prostředky, kterými, nebo skrze které to činí: ́Hleďte, jak velikou lásku nám daroval Otec, smíme se nazývat Božími dětmi, a jsme jimi!… už teď jsme Boží děti. Ale nebylo dosud odhaleno, co budeme. Víme však, že až[On] se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho uvidíme tak, jak je ́ [1J 3:1n].
Boží synovství v nás působí podobnost s Kristem a účast na životě [zóé], který je v něm a je nyní také naším životem.
O. Pavel – Reverend
