Stvoření má tedy počátek, trvání, smysl a cíl v Synu. A v Boží mysli [věčnosti] je dovršené. Tento Boží záměr se však realizuje postupně v čase lidských dějin. Ústředním bodem, vrcholnou událostí, plností Božího díla stvoření je Vtělení: ́A Logos se stal člověkem ́ [J1:14]. Než však evangelista tuto vrcholnou realitu Božího díla, střed a smysl dějin vyhlásí, předesílá dvě skutečnosti, které osvětlují jeho význam. V první hovoří o smyslu a významu Vtělení pro člověka, pro smysl jeho života a pro jeho budoucnost: ́Co bylo v něm [tj v Logu],byl život [zóé] a ten život byl světlem lidí a světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila ́ [J 1:4n]. Opět nám může přijít na mysl první zpráva o stvoření, kde se hovoří o stvoření světla – koneckonců Prolog je komentář k textu Gn 1z perspektivy dovršené skutečnosti Vtělení.
Zde si dovolím malou odbočku. Text Gn 1 lze charakterizovat jedním slovem: řád. Boží stvoření není nějaká chaotická změť čehokoliv. Boží stvoření je vysoce uspořádané dílo, kde vše má své místo a úkol, nebo jinak, řád, pořádek. Tento fakt potvrzuje i současné přírodovědecké poznání. Počátek tvůrčí Boží činnosti je stvoření světla. To zde má prvotně teologický význam, ale ani z hlediska současného poznání to není nesmysl. Dnes víme, že stvoření není jednorázová záležitost [6+1den je pouhé schéma], ale je postupné, progresivní* a stále probíhá [sr stať 19]. Počátkem stvoření je tzv ́velký třesk ́, poeticky řečeno ́ vesmír se zrodil v ohni, v záblesku záření ́. Na počátku stvoření je tedy skutečně světlo. Ale vraťme se.
V Genesis čteme: ́A říká Bůh: Buď světlo! – A je světlo. A viděl Bůh, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy ́ [Gn 1:3n]. Svatopisec má prvotně na mysli řád dne a noci [sr Gn 1:5]. Avšak kontext celku svatých Písem nám dovoluje tento základní smysl překročit. Světlo je Božím stvořením, a ́je dobré ́. O tmě se neříká ani to, ani to. Tma tedy není Božím stvořením a není dobrá. Je opakem světla, jeho nedostatkem, i když reálně existuje. A Bůh světlo a tmu od sebe odděluje.
Všimněme si nyní slovníku Janových spisů. Jan hojně užívá krajní protiklady. Bůh – svět, světlo – tma, pravda – lež…
Na jedné straně stojí skutečnosti, které charakterizují samotného Boha a též jeho stvoření [život, světlo, pravda]. V protikladu k nim stojí slovo svět [Ř kosmos], které zde neznamená stvořený vesmír, ale destruktivní síly, které v něm jsou přítomné [smrt – ne biologická!, tma, lež tj zlo, hřích…]. Tedy skutečnosti, které jsou opakem stvoření. Jsou se stvořením v rozporu, nepatří k němu, rozvracejí ho, jsou ničivé… Jsou od stvoření Bohem odděleny.
Pro slovo život užívá evangelista Ř termín zóé. Již jsme zmínili [v článku 33] významový rozdíl mezi Ř bios a zóé. Zóé je život nestvořený, věčný, skutečný, pravý, který je pouze v Bohu. Bůh je Bůh Živý, Život sám. Tento život je ve Vtěleném Synu a On ho přináší jako dar, jako světlo pro člověka, který má být do tohoto Božího života pozván a vtažen. Naroubován jako ratolest na pravý vinný kmen, který je pro ratolesti životodárný – jak říká Ježíš ve známém podobenství. Druhá skutečnost vyznačuje cestu k tomuto daru:
́Logos byl tím pravým světlem, osvětlujícím každého člověka. Přicházel do světa. Ve světě byl a svět skrze něho povstal, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, daroval moc, aby se stali dětmi Božími, těm, kdo věří v jeho jméno ́ [J 1:9-12].
[*progresivní – pokrokový, vzestupný, postupující, zvětšující se, šířící se; opak je regresivní – ustupující, zpátečnický].
O. Pavel – Reverend
