Smyslem stvoření je tedy Syn. Prolog tuto skutečnost vymezuje slovy: ́Na počátku byl Logos a Logos byl u Boha [nebo: v Bohu] a Logos byl Bůh, ten byl na počátku u Boha [v Bohu], vše bylo skrze něho a bez něho nebylo nic ́ [J 1:1-3].
Řecký [i český] text je zde ́situován ́ do minulosti[užitím slovesa být – byl, bylo]. V těchto [tj indoevropských] jazycích je sloveso striktně určeno časem – něco bylo, je, bude. Bez slovesa být se neobejdeme. Ne tak v hebrejském [tj. semitském]jazyce, který sloveso být v našem smyslu vůbec nemá. Hebrejské sloveso stojí mimo čas. Zjednodušeně řečeno, není určeno časem, ale videm [dokonavý – nedokonavý]. ́Něco ́ ne- bylo, je či bude. ́Něco ́ je buď ukončené [slovesný tvar, tzv. perfektum], nebo ́něco ́začíná vznikat, probíhá, či je ke vznikání připraveno[imperfektum]. A to v minulosti, přítomnosti či budoucnosti. České, ani řecké sloveso to vyjádřit neumí ́. Pro naše myšlení je to obtížně představitelné a pochopitelné… snad v náznaku, bez časového zařazení slovesem být: ́Na počátku Logos… Vše skrze něho a bez něho nic ́.
Je třeba mít na mysli, že podkladem řeckého textuje hebrejské myšlení i jazyk. Janova slova lze přeložit stejně tak dobře časem přítomným: ́ Na počátku je Logos… ́. Ale ukončenost děje zde lépe vystihuje a vyjadřuje čas minulý.
Jan tedy na začátku textu vyjadřuje hotovost, dovršenost a smysluplnost stvoření v Boží mysli [věčnosti]. Následující text hovoří o tom, jak se Boží dílo stvoření projevuje a uskutečňuje v dějinách, a jak nezvratně směřuje k plnosti.
Jak t tomuto prolínání Božího věčného neměnného záměru, který se uskutečňuje v proměnlivosti lidských dějin? Pokusím se to uchopit ve třech bodech. Zaprvé, Boží slovo je současně čin. Můžeme připomenout zprávu o stvoření [Gn 1], kde opakovaně čteme: ́Bůh řekl – a stalo se ́ nebo ́Bůh řekl – Bůh učinil ́. Když o Božím slově hovoří Svatá Písma, užívají obrat ́Boží slovo se stalo ́ [např. ́stalo se slovo Boží k Janovi… na poušti ́ L 3:2]. Boží slovo se neříká jen tak do prázdna, Boží slovo se děje. Boží slovo je čin. Když Bůh něco říká [myslí] současně se to stává, uskutečňuje…
Zadruhé, stvoření se uskutečňuje, probíhá v dějinách, v čase. Čas je však součástí stvoření [je to stvořená entita]. Bůh, který čas stvořil, může do něho libovolně vstupovat, ale není jím nijak determinován, omezen, není na něm závislý.
Zatřetí, ukončené, dovršené stvoření [tj v Boží mysli, věčnosti], není stvoření uzavřené, statické, petrifikované. Je naopak otevřené, dynamické. Není to klasická divadelní hra, kde každé slovo, gesto… je předepsáno, bez možnosti jakékoli změny, ale moderní divadelní kus, umožňující jakoukoliv, libovolnou a všemožnou improvizaci jednotlivých herců, kterou však Velký Režisér předem předvídal, zahrnul do svého režijního plánu, a v posledku využil k tomu, aby dovedl hru jistě a neomylně k zamýšlené pointě. Tak ani my nejsme herci, kteří musí jen zahrát svou předepsanou roli. Nejsme ve své svobodě Bohem nijak omezeni, jsou před námi otevřeny všechny možnosti a Bůh naše volby plně respektuje. Všechny možnosti však ́vzal v úvahu ́ začlenil do svého plánu, a nic a nikdo mu nemůže zabránit, aby dovedl stvoření k dovršení, aby uskutečnil svůj záměr.[pozn. – biblické citace J 1:1-18 jsou nejbližší překladu Jeruzalémské bible, ale nejsou s ním shodné].
O. Pavel – Reverend
